Science fiction, ne-science fiction…

Jak je možné, že se čtenářský vkus dokáže pohybovat mezi tak zdánlivě odlišnými autory a díly? A proč v současné době technicky orientovaná literatura SF je na špičkách čtenářských žebříčků nahrazena literaturou fantasy, která techniku programově ignoruje?

V průběhu historie literatury se několikrát měnily preference a obliby žánru SFFH - sci-fi, fantasy a hororu. V předminulém století to byl zajímavý oblouk od Frankensteina Mary Shelleyové či tvorby Edgara Alana Poea až po romány Julese Verna. Ve století dvacátém to pak byl vývoj od H. G. Wellse či Karla Čapka přes Isaaca Asimova nebo A. C. Clarka až po tvorbu J. R. R. Tolkiena, R. E. Howarda, Terryho Pratchetta nebo H. P. Lovecrafta.

Proč?

Zařízení, kterými jsme se obklopili, jsou dnes již založena na principech, které neznáme a kterým nerozumíme. Ještě před čtyřmi desítkami let si mnohý kluk doma vyráběl krystalku a s okouzlením poslouchal ze sluchátka znělku stanice Praha. Zkuste dnes sehnat galenit nebo germaniovou diodu, zkuste si na koleně udělat mobil či v garáži seřídit motor vašeho auta model 2001. Dnešní člověk musí těmto zařízením slepě věřit, pokud ho však zklamou, snadno sklouzne do nenávisti vůči nim - a často tento vztek rozšíří na vědu a techniku jako celek. A pak si z tohoto koše vybere snadno viditelný a pojmenovatelný cíl své agrese…
Dalším velkým problémem naší doby je uspěchanost, či přesněji přílišná rychlost změn okolo nás a z toho plynoucí nedostatek existenční jistoty v zaměstnání i v rodině. Jen pro nemnohé je přítomný okamžik tím nejdůležitějším a má pro ně větší váhu, než jejich vlastní budoucnost. My ostatní potřebujeme mít nějaký relativně pevný cíl v budoucnosti, pro který žijeme a o jehož realizaci se snažíme.
Hnáni potřebou zachovat si v tomto turbulentním světě duševní rovnováhu, začali jsme si hledat nějakou formu náhradní jistoty. Tou se nakonec stal příběh, mnohdy navíc zbavený toho, co člověka obklopuje a co ho potenciálně ohrožuje - techniky. Příběh, který na svém konci zanechává věci v podstatě v tom stavu, v jakém byly čtenáři představeny, nebo alespoň dává naději. Příběh, se kterým mohou žít a na jehož pokračování se mohou těšit.