Rubriky

Na letošní dovolené jsem zažil poměrně zajímavou shodu náhod.

Docela jistě už vás někdy někdo chlácholil slovy: „ Nic si z toho nedělej, jsou věci mezi nebem a zemí, se kterými prostě nehneš!„ Pro astronomy je jednou z „těch věcí mezi nebem a zemí„ atmosféra. V posledních letech se však ukazuje, že nebude třeba vždy opouštět zemský povrch, abychom se jejího špatného vlivu na pozorování zbavili. Technický zázrak, který to dokáže, si říká „adaptivní optika„ (dále jen AO).

Na světě je jen pět nebo šest meteoritů „s rodokmenem“, tedy takových, které mají přesně určenou dráhu nejen v atmosféře, ale i ve Sluneční soustavě. Meteorit Morávka je jedním z nich. A má další dva superlativy: Je to první takový případ, kdy se jedná o denní bolid. Hmotnost nalezených úlomků je ze všech případů nejmenší.

Téměř před čtyřmi stoletími, na přelomu let 1609 a 1610, použil člověk poprvé dalekohled ke sledování oblohy. Podle historických pramenů se tento primát připisuje Galileo Galileimu a s jeho jménem jsou spojeny i první převratné astronomické objevy (krátery a pohoří na Měsíci, přirozené satelity Jupitera, sluneční skvrny). Od těch dob běží mnohokrát dokola „technologicko-astronomický cyklus“: konstrukce dalekohledu o větším průměru – epochální astronomický objev... Platí taková úvaha i dnes? Kde jsou technologické hranice astronomické pozorovací techniky?