Rubriky

Média s oblibou říkají: „Termojaderná fúze bude za dvacet let. A je jedno, kdy to říkáte!“ Dnes už nikdo nevypátrá, kdo zkomolil slova ředitele 1. Mezinárodní konference Atomy pro mír, která se konala v září 1955 v Ženevě, indického vědce Homiho Bhabhy: „…I venture to predict that a method will be found for liberation fusion energy in controlled manner withing the next two decades. – dovolím si předpovědět, že metoda jak uvolnit energii fúze řízeným způsobem bude známá během dvou desetiletí.“ Čili neřekl, že fúze bude vyřešena za dvacet let, ale že do dvaceti let bude známa metoda jak s fúzí nakládat!

Pro výzkum řízené termojaderné fúze nezískali lidé v cestě za ovládnutím nevyčerpatelného, bezpečného a ekologického zdroje energie inspiraci nikde jinde, než ve vesmíru – konkrétně v procesech pohánějících Slunce. Přesněji řečeno v termojaderné reakci hořící v plazmatu slunečního nitra!

Vážně míněný výzkum termojaderné fúze zahájily po 2. světové válce vítězné mocnosti: Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy. V Sovětském svazu soukromník neupekl chleba, natož termojadernou fúzi, takže pro fúzní podnikatele zbývaly USA a SK. První a na dlouhou dobu poslední odvážlivec se objevil ve Spojených státech na počátku 80. let. A nebyl to podnikatel ledajaký. Bob Guccione vydával časopis pro pány Penthouse, bydlel v přepychovém bytě na Manhattanu a na odhalené hrudi se mu houpal masivní zlatý řetěz. Poněkud zvláštní obraz sponzora jaderné fyziky, že?

Termojaderné palivo hmotnosti poštovní známky je spoutáno 23 tisíci tunami oceli a omotáno 150 tisíci kilometry supravodivých drátů – to bude tokamak ITER! Zdá se vám těch tun a kilometrů příliš? Vše lidské že je těmto číslům na hony vzdáleno? Pokusím se čtenáře přesvědčit o opaku. ITER se svými tunami a kilometry je vlastně jeden velký živý organismus!

Svět zažívá renesanci jaderné energetiky. 440 reaktorů operujících v 31 zemích světa pokrývá okolo patnácti procent světové spotřeby elektrické energie. Bohužel také ročně vyprodukuje 12 000 tun radioaktivního odpadu. Toto číslo má brzy vzrůst, protože jen Čína plánuje v příštích dvou desetiletích postavit 40 až 50 nových reaktorů a USA chtějí ke svým 104 jaderným elektrárnám připojit dalších 26. Nad jaderným odpadem se tak stále důrazněji ozývá nerudovská otázka Kam s ním?

„Pro účely velké energetiky se mi jeví jako nejperspektivnější systémy založené na magnetické termoizolaci – typu tokamak nebo možná, podle mě méně pravděpodobně, typu stelarátor. Myslím si, že to budou nejprve plodící systémy, kde zdrojem energie bude štěpná reakce. Co se týká systémů, které nepoužívají uran nebo thorium (jejich zásoby nejsou nekonečné a ukládání radioaktivního odpadu a uvolňování plynného radioaktivního odpadu štěpení představují určité ekologické nebezpečí), pak v nich předpokládám plození tritia“, konstatoval A. D. Sacharov, nositel Nobelovy ceny, spoluautor tokamaku.