Rubriky

První z deseti cívek toroidálního pole, které má dodat Evropská domácí agentura ITER Fusion for Energy, je připravena k odeslání. Je to první výstup desetiletého programu, do kterého je zapojeno více než 700 lidí a 40 společností.

Od začátku roku 2016 hodnotí Organizace ITER pokrok projektu podle významných mezníků, které identifikovala Rada ITER. Ať už se to týká stavby, výroby nebo dodávek – nebo spíše programových milníků, jako je nábor a podpisy smluv – jsou to milníky závisející na mnoha tisících aktivitách, které lemují postup od roku 2007 k prvnímu plazmatu. Po neuvěřitelných 13 letech je jáma (pit) připravena přijmout reaktor. 13 roků se připravovalo zázemí: Montážní hala (Assembly Hall), Budova vysokých frekvencí (Radio Freqency Building), Servisní budova (Service Building), AC/DC měnírna pro napájení cívek magnetických polí (Magnet Power Conversion Buildings), Budova cívek poloidálního pole (Poloidal Field Coils Building), Trojbudoví (tokamak, tritium, diagnostika; Tokamak Complex), Transformátorová stanice – rozvodna (400 kV Switchyard) - to jsou jen základní a největší budovy tvořící pozadí vlastnímu reaktoru. To vše pospojované kilometry potrubí, elektrického vedení silnoproudého, slaboproudého či digitálního.

Jak se obsluha tokamaku dozví, co se děje uvnitř vakuové komory v plazmatu? Prostředníkem mezi plazmatem a obsluhou budou, jako v každém tokamaku, nejrůznější diagnostiky. Vyhodnocovací zařízení obsadilo celé levé křídlo Trojbudoví (Tokamak Complex). Pravé křídlo je věnováno tritiovému hospodářství a v centrální budově je vlastní reaktor.

Po dvou odložených termínech předpokládaného dosažení prvního plazmatu v tokamaku ITER (z 2016 na 2019, pak na 2025) již probleskují zprávy o čtvrtém termínu (2028). Také se značně zvyšují náklady z plánovaných 5,6 mld dolarů na dnes odhadovaných 22 mld (zatímco americké ministerstvo energetiky DOE operuje se sumou 65 mld). Není divu, že jeden ze sedmi partnerů hledá záruky, že se tokamak vůbec dostaví. Ovšem myšlenka produkovat v podstatě neomezené množství čisté energie s podobným poměrem nákladů a výstupů jako tradiční jaderné štěpení – ale bez radioaktivního odpadu - je příliš lákavá, než abychom se vzdali.

Když se zavolá: „Studená fúze!“ ozve se „Pons a Fleischmann!“ První pokus o studenou fúzi ale ve skutečnosti spatřil světlo světa mnohem dříve než v roce 1989, kdy zmínění dva pánové publikovali článek, v němž upozorňují na zatím neznámou jadernou reakci.

Klasickým přístupem k řízení projektů je rozdělení rizik do tří samostatných kategorií. První zahrnuje známá rizika, druhá neznámá rizika a třetí nepoznatelná rizika, často označovaná jako „neznámá neznámá“. Tento přístup klasifikace rizik se používá ve většině velkých projektů. Projektoví manažeři kategorizují rizika jako způsob, jak navrhnout nejlepší strategii pro zmírnění jakéhokoliv rizika, které se vyskytne nebo by mohlo vyskytnout. ITER jako první projekt svého druhu není výjimkou.