Uprostřed jizerskohorské obce Desná trůní pár metrů od potoka slušně velký balvan: cca metr a půl krát metr a půl. Desetitisíce let se povaloval někde nahoře v lesích údolí potoka Bílá Desná: cesta na současné místo mu ale trvala sotva pár minut a člověk při tom nemusel ani hnout prstem. Zázrak se tu ovšem nekonal – bohužel. Deska na onom kameni nabádá i vysvětluje: „Poutníče – postůj! Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady. Rozpoutané živly proměnily naše chudé ale krásné údolí v sutiny. 62 obětí na životech, 33 zničených a 69 poškozených domů, 307 osob bez přístřeší. Tento balvan, vlnami připlavený, jest svědkem onoho soudného dne.“

Před koncem roku vám jistě neunikly zprávy o sněhové kalamitě. Možná jste i vy patřili k obyvatelům nedobrovolně ponořeným do tmy. Určitě jste nadávali na „ty energetiky, co to zase dělají, jak to, že to hned neopraví...“ a tím „hned“ jste mysleli tak maximálně třicet vteřin...

Už z dálky je slyšet smích a povyk, louka je rozježděná desítkami pneumatik, každou chvíli někde zapípá esemeska, nad vším se vznáší štěkot psů a křik batolat. I tak mohou vypadat závody orientačního běhu, za nimiž vyráží do přírody víkend co víkend stovky lidí. Jenže ten, kdo by v původně vojenské disciplíně hledal únik před počítači, bude zklamán, neboť křemíkové čipy už dorazily i sem. A jak je jejich dobrým zvykem, zcela nové teritorium pohltily. Bez nich by to prý už nešlo, lidé si totiž zvykli na rychlost a přesnost.

Historie dosud proběhlých čtyř desítek let jedenadvacátého století je ze všeho nejvíc historií boje s hladem. Žádné futurologické studie té doby nepřipravily politiky ani vědce – a už vůbec ne společnost – na to, co začalo pouhým mávnutím motýlích křídel. Doslova.