GloWAL: mapování globálních vodních zdrojů
67. Generální konference IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) ve Vídni letos v létě vyzvala státy světa, aby se připojily k nové iniciativě – laboratorní síti, která ...
Ve středu 6. června 2012 brzy ráno, doslova se zábleskem prvních slunečních paprsků, se budeme moci pohroužit do sledování mimořádného astronomického úkazu – přechodu Venuše přes sluneční disk. Podobný přechod se odehrál také před osmi lety 8. června 2004. Výjimečnost letošního přechodu Venuše přes sluneční kotouč je v tom, že je poslední, který můžeme zažít. Dalšího se už za našich životů nedočkáme, zákony nebeské mechaniky jsou neúprosné. K dalšímu přechodu Venuše přes Slunce totiž dojde až 11. prosince 2117, ten však navíc nebude z území České republiky pozorovatelný. Naši potomci v Evropě si proto budou muset počkat až na 8. prosinec roku 2125.
Planetu Venuši můžeme na pozemské obloze v blízkosti Slunce spatřit poměrně často, ať už před východem Slunce v podobě tzv. Jitřenky, nebo naopak po západu Slunce jako tzv. Večernici. V pravidelných intervalech však dochází k výjimečné situaci, kdy se Venuše dostane mezi pozemské pozorovatele a sluneční disk takovým způsobem, že se pozorovatelům na Zemi před oslňující disk promítne v podobě černého kotoučku. Ten pak lze (zpravidla v průběhu několika hodin) sledovat na cestě od jednoho okraje Slunce ke druhému.
První předpovězený přechod byl pozorován již v roce 1639 anglickým astronomem Jeremiahem Horrocksem. Bez zajímavosti není ani to, že série přechodů z 18. století byla využita také k přesnějšímu proměření tzv. astronomické jednotky, tedy střední vzdálenosti Země od Slunce, bez jejíž znalosti nebylo možné určit absolutní rozměry Sluneční soustavy. Tato snaha však byla korunována úspěchem pouze částečně a nakonec byla překonána jinými, výrazně přesnějšími metodami.
67. Generální konference IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) ve Vídni letos v létě vyzvala státy světa, aby se připojily k nové iniciativě – laboratorní síti, která ...
Více než 20 tisíc českých domácností už má na střeše vlastní elektrárnu a tisíce dalších se k tomu chystají.
V sedmdesátých letech bylo jasné, že tokamak pro termojadernou fúzi udrží plazma potřebnou dobu, bude-li dostatečně velký. Stavěly se giganti JET (1983, EU), TFTR (1982, USA), JT-60 (1985, Japonsko), T-15 (1988, SSSR) a další.
Třípól měl tu čest, že byl přímo u křtu nejnovější knihy o jaderné fúzi na českém knižním trhu. Šéfredaktorka Marie Dufková jí byla 3. listopadu kmotrou. Knížku napsal prof.
Tokamak je v podstatě transformátor. Primární vinutí u tokamaku ITER se nazývá centrální solenoid. První tokamaky, jako správné transformátory, měly obě vinutí, ...
Krásně a jednoduše vysvětleno se srozumitelnými animacemi. V angličtině.