Gulbergen – skládka, která se změnila v zelenou perlu

Velké skládky odpadů fungují často desítky let. Co ale s nimi, když doslouží? Dnes již zrušená skládka odpadů v Gulbergenu byla jednou z největších v Holandsku. Po ukončení provozu se její provozovatelé kromě povinné technické rekultivace postarali také o její ekonomické zhodnocení. Skládkové plyny na bázi metanu, unikající z podloží, se v zařízení připojené bioplynové stanice jímají a „upgradují“ na zemní plyn využitelný k pohonu LPG automobilů.

Skládka v Gulbergenu za dobu svého provozu od roku 1958 dosáhla rozlohy 480 000 metrů čtverečních. V průběhu času se na ni navezlo neuvěřitelných deset milionů metrů krychlových odpadů. V některých místech se díky tomu zvýšila úroveň terénu až o čtyřicet metrů. Když rozměrný kolos plný odpadků přestal v roce 2005 plnit své poslání, začal okolní kraj řešit, co s touto nehezkou jizvou na tváři holandské krajiny učinit. Výsledné řešení sanace skládky v Gulbergenu může sloužit jako vynikající inspirativní příklad i pro české společnosti zabývající se odpadovým hospodářstvím.

Jak se sanovalo

Nejprve se částečným rozhrnutím odpadu snížila výšky skládky, snížil se i sklon svahů. Dále se vybudovaly systémy, zabraňující úniku chemikálií ze skládky do podzemních vod, zabudovala se drenáž, vyvrtaly monitorovací studně. Skládka se poté překryla fólií a konečně pokryla vrstvou kompostu a zeminy. A nebyli by to Holanďané, aby k sanaci skládky nepřidali ještě něco navíc – Gulbergen totiž vyrábí ze skládkových plynů palivo.

Od problému k užitku

Uložené odpady v Gulbergenu obsahují značný podíl organického materiálu. Pod zeleným povrchem tak i nadále dochází k mikrobiologickým rozkladným procesům a z celé skládky se postupně uvolňují „skládkové plyny“ (landfill gas, LFG) s vysokým podílem metanu a oxidu uhličitého. To by mohlo z hlediska stability celé zajištěné skládky představovat nemalý problém, Holanďané ho ale dokázali chytře využít. Systém monitorovacích studní napojili na plynojem, který vznikající plyny ze skládky odsává a využívá v malé bioplynové elektrárně. Zdejší systém je dvoucestný – zatímco část jímaných plynů se využívá pro vytápění a ohřev vody nedaleké rezidenční čtvrti, část LFG se v zařízení Cirmac upravuje a zhodnocuje na LPG, zkapalněný „ropný“ plyn.

Skládkové plyny se musí přečistit a upravit

V první sekci úpravné bioplynové stanice se plyn (jen lehce stlačený a o teplotě do +5 stupňů Celsia) vysušuje a chladí, následuje jeho stlačení (7 barů, tj. 0,7 MPa), zvýšení teploty na 60-80 stupňů Celsia a saturace vodou. Ta je nezbytná kvůli odstranění sulfanu (H₂S), vlastní síra se pak adsorbuje aktivním uhlím. Následuje další vysušování a chlazení plynu a odstranění halogenovaných uhlovodíků (HHC). V průběhu obohacovací fáze jde plyn finálně přečistí a směs uhlovodíkových plynů se za daného tlaku a teplot transformuje do podoby užitečného paliva.

Zrušená a zelení oživená skládka dnes nejen slouží lidem z okolí k oddechu, ale ohřívá jim vodu, vytápí domy a ke všemu ještě dodává palivo pro jejich auta. Řekněte – kdo by o takovou skládku nestál?