S hudbou na pochodu

Kdo by si nepamatoval ten slastný pocit, když otevřel v mládí vznosně zabalenou krabičku, v níž se choulil černý plastový bobek a pár sluchátek. Byl to hit, byl to fenomén. Walkmana chtěl kdekdo, na nějaké poškozování sluchu se ani nepomyslelo.

Základy vzniku walkmana byly položeny už v šedesátých letech, kdy se na západní trhy dostala první přenosná rádia. Lidé si je zamilovali, vždyť aby ne: Nemuseli už kvůli poslechu hudby či zpráv sedět doma u macatých reprosoustav, ale stačilo hodit onu malou krabičku do ruksaku a vyrazit třeba na výlet. Když by se to hodně zjednodušilo, vývojáři Sony vlastně vzali stolní kazeťák, nechali ho scvrknout a přidali k němu sluchátka. Je až s podivem, že na to potřebovali několik let, protože první walkman TPS-L2 byl oficiálně uveden v březnu 1979. Nemalé problémy nastaly s názvem, který musel lidem jednoznačně říkat, že zařízení je určeno těm, kteří chtějí poslouchat při pohybu, při chůzi. První, co bylo na ráně, byl walky, jenže titul už si dříve registrovala Toshiba. A tak přišel walkman. Původně se s ním měli setkávat jen Japonci, zatímco Britům byl určen stowaway a Američanům sound-about. Šéfové ovšem rozhodli, že walkman bude mezinárodní značka, tedy stalo se.

První walkmany se v ničem nepodobaly těm, které ležely ve výlohách obchodů na sklonku 90. let. Kdekdo si jistě pamatuje na věhlasný walkman české Tesly z konce 80. let, který svými rozměry připomínal rozpláclou cihlu.

Ale krystalicky čistý zvuk to nebyl, ať dělali vývojáři, co chtěli. Proto muselo přijít CD s digitálním záznamem. A s ním discman. Sony poprvé představilo přehrávač disků v roce 1983 a v zápětí se přidaly i další společnosti. Předchůdce discmanů D-50 v roce 1984 byl asi čtyři centimetry vysoký a čtrnáct dlouhý, což začínalo být uživatelsky zajímavé, protože svými rozměry konkuroval walkmanům. V roce 1988 prodeje cédéček poprvé převýšily výsledky LP desek.

Koloběh života je ovšem neúprosný, a tak ani discmanům není souzeno zůstat tu navěky. S masivním nástupem počítačů v 90. letech se pomalu ale jistě začínalo hovořit o možnostech jejich propojení s hudbou. A tím se staly empétrojky. Jestli lze v novodobé historii hudby mluvit o fenoménech, pak to jsou walkmany a soubory mp3. V pohledu na mp3 a walkmany je ale třeba si všimnout velkého paradoxu – zatímco walkman přispěl k mohutnému nárůstu zájmu o hudbu, kterou přesunul z budov na ulice, mp3 rozšířily písničky do každého počítače.

Tak jako pro walkmany a discmany byli ikonou lidé ze Sony, u mp3manů to je americký Apple, který přišel v roce 2001 se svým iPodem. Na stylové zařízení s monochromatickým displejem se vešlo asi tisíc skladeb, které si zájemci mohli stahovat ze speciálního webu www.itunes.com. Nakousnuté jablko tím napsalo další kapitolu v rozmanité historii přehrávání hudby.