Já člověk, ty člověk aneb postižení mezi námi

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. A. de Saint-Exupéry

Jsou mezi námi. Potkáváme je především ve velkoměstech, na ulicích, v dopravních prostředcích, ve školách. Oni. Ne, nemluvím o mimozemšťanech nebo o Mužích v černém. Ale ti, jichž se tento článek týká, jsou pro nás mnohdy stejně nepochopitelní. Říkáme jim postižení. Tak trochu se jich bojíme. Jsou mementem, připomínkou křehkosti našeho vlastního života, pomíjivosti našeho bytí, toho, co by se nám mohlo tak snadno stát. Trochu je litujeme, přišli přece o to, co mnozí z nás považují za nejcennější, bez čeho si život ani nedovedou představit, totiž o zdraví. Trochu je obdivujeme, za to, že dokážou žít ve světě, který nám připadá cizí a děsivý. Někdy jim přičítáme mystickou sílu, považujeme je za vyvolené, kteří nerozptylováni vnějším světem dokážou nahlédnout za oponu skutečnosti. Někdy je podceňujeme, jsou přece postižení a jak by mohli žít bez pomoci nás, zdravých? Ale především, především jim nerozumíme.
A tak je potkáváme a míjíme. Pomáháme jim s rozpaky, které sami nechápeme, tak trochu s pocitem viny a strachu, s trochou lítosti a trochou obdivu, ale pak se od nich rychle odvracíme a snažíme se zapomenout, vytěsnit zmatek, který ten krátký dotek s neznámem vnesl do našich životů. My a oni. Hranice, která se mnohým jeví nepřekročitelnou, za kterou se častokráte stydíme, a proto si její existenci odmítáme připustit. „Nezírej, to se nesluší,“ říkají matky dětem, když se zvídavé ratolesti zajímají o to, proč že ten pán jede na vozíčku, proč má ta paní černé brýle a bílou hůl a kde má ten dědeček nohu. „Nezírej, to se nesluší“ je heslo, kterým okřikujeme sami sebe, když se zvědavě ohlédneme za někým z těch, kterým říkáme postižení. A v duchu tohoto hesla vytváříme tabu, cosi, na co se nejen nezírá, ale o čem se ani nemluví, a o co se nakonec nikdo nezajímá. Kolik z nás sebou vyděšeně trhne, když v běžném hovoru řekne nevidomému „tak vidíš“ nebo vozíčkáři „běž se podívat“? Jako by i jazyk, jímž tito lidé mluví, byl odlišný... A přitom právě tahle tichá hrůza, ze zdvořilosti vytvořené mlčení, jsou tím, co mezi nás a postižené staví bariéru, překážku, kterou je tak těžké překročit...

Naučme se zajímat
A jak se tedy máme chovat, potkáme-li postiženého? Jak mají matky odpovídat dětem na všetečné otázky? Alfou a omegou celého problému je uvědomit si jedinou věc: i postižení lidé jsou lidé. Ne mimozemšťané, ne cizinci z jiného vesmíru, ale lidé, úplně stejní jako my – někdy popudliví, někdy nenaložení, se zlozvyky a mindráky, s problémy a starostmi, ale také s radostmi, koníčky a zálibami. A věřte nebo nevěřte, těch mindráků mívají mnohdy méně a koníčků více, než ti, kteří se hrdě pokládají za zdravé. A tak to nejlepší, co můžeme udělat, je zajímat se. Zajímat se lidsky a beze strachu, bez tabuizace, ale i bez zbytečné všetečnosti. Pak se totiž dozvíme, že pro nevidomé je mnohdy horší, popadne-li je kdosi za ruku a kamsi je vleče, než když si jich lidé nevšímají, že vozíčkáři nesmí, dle dopravních předpisů, do metra bez doprovodu a že když je náledí, někdy nevyjedou do kopce, který nám připadá mírný, a že epileptikům se nestrká při záchvatu mezi zuby peněženka.
Základy slušnosti samozřejmě platí i při komunikaci s postiženými. A chceme-li jakémukoliv člověku nabídnout pomoc, je přece slušností ho nejdříve pozdravit a zeptat se, jestli naši pomoc potřebuje. Ani stařence na schodech nevyrveme těžkou tašku bez optání se a vysvětlení našeho dobrého úmyslu, jinak bychom totiž snadno mohli být obviněni z krádeže. Obzvláště nevidomého člověka pak může vyděsit nečekaný dotek, natož pak uchopení za ruku, stejně jako mu dokáže cestu znepříjemnit přítomnost kohosi, kdo ho v dobrém úmyslu bez jediného slova sleduje, aby „na něj dával pozor“. Tito „němí andělé strážní“ se pak stávají spíše noční můrou, stejně jako „strkači“, kteří nevidomého pošupují před sebou, nebo „vláčeči“, kteří ho popadnou a kamsi táhnou. A jen ten, kdo se zeptá a kdo se zajímá, se může dozvědět, že nejpohodlnější pro obě strany je nevidomému nabídnout rámě, dovolit mu, aby vás uchopil za loket a šel půl kroku za vámi, chráněn tak před případnými překážkami a klopýtnutími. Jen ten, kdo se zajímá, ví, že nevidomým ani tak nevadí, používá-li někdo v dialogu s nimi obraty jako „to se uvidí“, ale do rozpaků je přivádí spíše ten, kdo se dlouze odmlčí a těžce hledá jiný příměr, či se začne zoufale omlouvat. A jen ten, kdo se zeptá, se dozví, že na slepeckého psa, vedoucího nevidomého, se nemluví, že se na něj nevolá přes ulici a už vůbec se nehladí a nekrmí bez souhlasu majitele. Že chceme-li se na něco zeptat nevidomého, je nezdvořilé ptát se jeho průvodce, a chceme-li nevidomému ukázat, kam si může sednout, položíme mu prostě ruku na opěradlo židle.
A tak se nebojme zajímat se. Nebojme se postižené oslovit, pozdravit je a zeptat se jich, zda-li jim můžeme být nápomocni. Ale nebuďme zklamáni, když se se zlou potážeme. Vždyť k tomu, být člověkem, patří někdy i nějaká ta nevrlost, vždyť i mezi námi jsou lidé nezdvořilí a nevychovaní, nebo prostě jen vyčerpaní a rozladění. Na obou stranách oné nešťastně vystavěné barikády jsou lidé zlí i dobří, lidé se špatnými zkušenostmi, lidé s trápením i s radostmi. Na obou stranách barikády jsou lidé. A ne jen nějaký všeobecný, bezejmenný dav. Možná by, v duchu myšlenky, bylo lépe jaksi agramaticky říci, že na obou stranách barikády jsou člověci. A právě v onom pochopení individuality a jedinečnosti lidské bytosti, v onom akceptování člověka jako druhého, v přijetí a pochopení jeho odlišnosti a v ochotě stejně tak, jako člověk, jako já a nikoliv jako my nebo oni vstoupit do dialogu, se skrývá tajemství mezilidské komunikace a toho, co vznešeně nazýváme humanita či prostě česky lidskost.