Poctivost se nevyplácí

"S poctivostí nejdál dojdeš," říkávaly naše babičky. Jenže "poctivost se nevyplácí" tvrdí prý mnoho soudobých podnikatelů i politiků, kteří nahlas lkají nad tím, že se moudrost našich babiček vytrácí z života veřejného i soukromého.

O poctivosti se snad nejčastěji mluví ve vztahu k penězům. Poctivý je ten, kdo nekrade. Kdo nebere úplatky a nepodvádí. Poctivý nebo nepoctivý může být politik nebo policista, zaměstnavatel nebo třeba soudce. Ale vždycky někdo jiný. Málokdo se ptá po vlastní poctivosti. Málokdo je poctivý sám k sobě. Poctivost totiž není jen o braní úplatků, o podvodech a o krádežích. Není jen o penězích. Je, nebo by měla být, součástí naší každodennosti. Protože v ekonomice morálky, se, narozdíl od finanční sféry, poctivost vyplácí.

Morálka na třikrát
Poctivost, jak vidno, tedy souvisí s morálkou. A morální cítění člověka se v průběhu jeho dospívání a života vyvíjí. Kohlberg rozlišil tři stádia morálního vývoje jedince.
Osoba na předkonvenční úrovni jedná jen z obavy před trestem a pokud jí ten nehrozí, zcela bez zábran uspokojuje své potřeby. S tímto druhem lidí obvykle počítají zákony a zákonodárci a snaží se je, většinou nepříliš úspěšně, zastrašit hrozbou trestů.
Konvenční úroveň s sebou nese přizpůsobení požadavkům společnosti a jejím očekáváním. Osoba na této úrovni například nekrade pouze tehdy, když "se to nedělá". Pokud se však krádež ve společnosti, v níž se pohybuje, stane přijatelnou, ochotně se jí dopustí.
Postkonvenční úroveň pak znamená řízení se vlastními, zvitřněnými normami a zásadami. Ani takovýto člověk samozřejmě nemusí být vysněným etickým ideálem. Jeho normy nezřídka nejsou ve shodě nejen s konvencemi, ale i s normami
kultury, v níž žije. Z hlediska lidí konvenčních
mohou být dokonce amorální. Člověk postkonvenční se jimi však bude řídit bez ohledu na společnost nebo na hrozbu trestu.
Kohlbergovo rozdělení morálního vývoje je, samozřejmě, značnou typizací. Málokdy potkáme člověka, kterého bychom mohli zařadit jen do jedné úrovně. Lidé se spíše chovají odlišně v závislosti na konkrétní situaci. I vysoce morální člověk může popřít své normy ocitne-li se pod pro něj neúnosným tlakem okolností a například osoba, která by nikdy neokradla jednotlivce, může bez zábran podvádět stát. A stejné je to i s poctivostí. Můžeme o ní uvažovat jako o abstraktním ideálu, chceme-li však být "poctiví" měli bychom se spíše ptát po poctivosti v určitých, konkrétních situacích. Poctivost jako vlastnost člověka se pak jeví ve světle jednotlivých rozhodnutí spíše jako cíl, o nějž může být usilováno, než jako trvalý stav.

Co je tedy poctivost?
A co je tedy poctivost, budeme-li ji vnímat jako cílovou metu? Bezpochyby souvisí se ctí. Být poctivý, znamená být čestný. A tak jako čestnost není pouhým opakem lhaní, není ani poctivost pouhým nekradením a nepodváděním. To by bylo hledisko konvenční a povrchní, hodné morální úrovně dítěte. Poctivost jako interiorizovaná, zvnitřněná hodnota, v sobě zahrnuje upřímnost, otevřenost k etickým aspektům života a ochotu řešit je podle norem, které jedinec považuje za správné. Řečeno filosoficky, poctivost je schopnost ptát se svého svědomí a ochota přijímat odpovědi a řídit se jimi. Mnoho antických filosofů předpokládalo, že zlo vychází z nevědomosti. Ten, kdo pozná, co je správné, se podle toho bude chovat. Je to nutnost. V kontextu naší doby však můžeme spíše říci, že jednat podle poznaného správného je právě poctivost.

Poctivost navenek a uvnitř

Poctivost také můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Nebo spíše na poctivost vůči okolí a vůči sobě. Poctivost vůči okolí se na první pohled může, především pro společnost, jevit jako důležitější. Vždyť co jiného je podkladem vyspělé, morální společnosti, než poctiví občané. Je tu však jeden háček. Poctivost vnější se snadno může stát poctivostí zdánlivou, konvenční, přesvědčením jednotlivců, že oni přece jsou poctiví. A toto přesvědčení se často zakládá na neochotě poznat ono správné, podle kterého bychom měli jednat, na nepoctivosti k sobě samému, svým cílům a motivům. Takováto vnější poctivost založená na vnitřní nepoctivosti se může, z hlediska ekonomiky morálky, ošklivě nevyplatit. Vede totiž často ke zklamání při střetu s realitou, k rozčarování a posléze k budování obran. A tak se setkáváme se zahořklými moralisty, úpícími nad zkažeností světa i s chladnými cyniky, neuznáva-
jícími žádné normy. Mnozí z nich začínali jako poctiví občané...
Vnitřní poctivost, otevřenost sám k sobě, ochota ptát se a učit se z chyb samozřejmě nikoho neuchrání nejen před nepoctivostí druhých, ale často ani před tím, aby se sám nezachoval nepoctivě. Přizná-li si však otevřeně tuto skutečnost, pokusí-li se alespoň poznat, co je správné, je mu otevřena nejen cesta k poctivosti vnější jako usilování o poznané správné, ale především k sebepoznání, k nalezení jistoty sám v sobě a tím i ke schopnosti snést nepoctivost, s níž se setkává ve světě. Ptáme-li se, jsme-li poctiví, měli bychom mít především odvahu si poctivě odpovědět. Měli bychom být, řečeno moderněji, fair k sobě stejně jako k druhým. Být poctivý sám k sobě samozřejmě není řešením všech problémů. Je to jen první krok. Ale učinit ho, se přes všechny útrapy, vyplácí. A buďme k sobě poctiví: o to nám přece jde. Aby se nám to, co děláme, vyplatilo.