Povídka z roku 2085

Soutěž čtenářů 2013

Ahoj, jmenuji se Steven a rád bych vám pověděl jeden příběh. Až najdete tento dopis, doufám, že si z něj odnesete ponaučení.

Nevím přesné datum, ale psal se rok 2085. Pamatuji si jen, že v chladné noci na čirém nebi jsem uviděl vznášející se věc elipsovitého tvaru. Vypadalo to, jako by přilétali mimozemšťané v létajícím talíři. Řekl jsem si, že je to určitě nějaká sranda nebo pokus, aby si to lidé opravdu mysleli. Čekal jsem, co se bude dále dít. Z podvozku „létajícího talíře“ se spustila na zem plošina, na jejímž konci stál člověk, na kterém se mi něco nezdálo. Dal se do pohybu směrem vpřed a sekanými pohyby šel ke mně. Nevěděl jsem, jestli se mám dát na útěk nebo ne, ale zvědavost mi nedala a počkal jsem, co se bude dále dít.

Když se začal čím dál tím víc přibližovat, dostal jsem strach. Metr přede mnou se zastavil a robotí mluvou začal mluvit o mém životě. Věděl úplně všechno, což mě šokovalo, protože některé věci neví ani moji nejbližší přátelé. Řekl mi, že si přesně pamatuje, jak jsem lhal svému nejlepšímu příteli. Zrudl jsem. „Co ještě víš?“ zeptal jsem se. „Vím úplně všechno, jako všichni z naší planety. Na naší planetě je všechno zcela jiné než u vás. Nebydlíme v prostých domech, ale v takových bublinách, které obsahují vše, co k životu potřebujeme, a když nás už přestane bavit bydlet stále na jednom místě, jednoduše zmáčkneme tlačítko a spolu s celou rodinou v bublině přeletíme na kterékoliv jiné místo. Na naší planetě se mají všichni rádi a snaží si navzájem pomáhat. Jsme jedna velká rodina,“ dokončil svůj projev. Vrátil se do „létajícího talíře“ a odletěl. Tohle setkání mi dlouho vrtalo hlavou, říkal jsem si, jestli toho podivného robota ještě někdy uvidím? Netrvalo dlouho a „létající talíř“ se znovu objevil. Tentokrát z něho, ale nikdo nevystoupil. Pouze otevřel dveře – přistoupil jsem blíže a uslyšel jsem již mně známý hlas. „Stevene, rád bych ti to u nás ukázal, poleť se mnou.“ Neváhal jsem ani minutu a ihned jsem nastoupil. Uvnitř to bylo překrásné, nic takového jsem doposud neviděl. Všechno se třpytilo a všichni se usmívali. Připadal jsem si, jako v pohádce. Za necelou hodinu jsme dorazili na onu planetu. Nikde žádné odpadky ani psí výkaly. „Je to tu mnohem čistší a hezčí než u nás,“ povzdychl jsem si. Našel jsem si zde i spoustu kamarádů. Do dnešního dne jsem si myslel, že nemohu žít jinde, než na planetě, kde teď žiji, ale po tom všem, co jsem dneska viděl, si už tak jistý nejsem. Ale vrátit se musím, nemohu tam nechat svoji rodinu. Teď už mi nezbývá nic jiného, než doufat, že najdete můj dopis, kterým bych chtěl inspirovat nás všechny a zlepšit, jak morální, tak životní úroveň naší planety.

S láskou, Steven