Rurifikace versus urbanizace

Ani ne před třemi desítkami let se objevil termín rurifikace. Jak už tak bývá v podobných situacích zvykem, vymyslel si ho jakýsi novinář, který znal latinu jen natolik, aby se v tomto názvu dotkl podstaty.
Města se čím dál tím podobají vizi Isaaca Asimova z románu Ocelové jeskyně – mohutné kolosy, závislé na bezchybném fungování mnoha zdrojů a služeb. Elektrická energie, voda, odpady, zásobování potravinami, spotřebním zbožím či stavebními materiály – to vše musí pro město vybavovat jeho okolí, výpadky pak mají katastrofický dopad.
Proti takovýmto městským kolosům, závislým na bezchybném fungování vnějších zdrojů, začala vznikat podivuhodná alternativa. Toto nové hnutí našlo inspiraci v zemědělských farmách amerického Středozápadu, svébytných a samostatných hospodářských jednotkách, které od svého vzniku preferovaly samostatnost nejenom ekonomickou, ale také – a to z té ekonomické soběstačnosti nutně vyplynulo – provozní a materiální.
Rurifikace od svého počátku není hnutí, nemá svůj manifest, ideologii, řídicí struktury. Je to spíše označení životního stylu, a spíše ještě procesu, který funguje víceméně samovolně, i když si jeho účastníci vyměňují zkušenosti, nikoliv však ale svoje produkty. Paradoxně totiž jedním z důležitých znaků rurifikace je maximální nezávislost na okolí a především na vyspělých technologiích.
Společensky se taková komunita, která do tohoto hnutí patří, vrací do pozdního středověku – tvoří ji obvykle vícegenerační rodina obývající farmu, ke které patří nejenom pole, ale také lesy a pokud možno i rybníky. Celý zemědělský produkční cyklus je uzavřený, pole poskytují dostatek živin pro dobytek a osevní plány jsou tomu plně podřízeny. Traktory jsou většinou nahrazeny koňskými potahy, chemická hnojiva se nepoužívají, mléko se zkrmuje a o meze a další travní porosty se starají ovce.
Jsou tu obnovené řemeslné technologie, které by ve městech těžko mohly obstát, v takové komunitě však mají své místo. I když střední generace mnohdy dojíždí za prací do měst, ostatní tráví větší část prací v hospodářství. Senioři včelaří či zahradničí, mládež se stará o dobytek a drobné opravy. Hlavním tu je dřevo, kov a sklo se používají jen tam, kde nejdou nahradit, plasty chybí úplně. Došlo tu k oživení uměleckých řemesel, především spojených se dřevem, hlínou a kovem.
Rurifikace není všelékem na problémy měst, Země by musela mít několikanásobně větší plochu zemědělské půdy, aby se takto mohly rozebrat všechny aglomerace. Přesto se stala zajímavou alternativou k městskému stylu života a v posledních desetiletích se stabilizovala jako samostatný populační a ekonomický sektor, dobře zapuštěný do společenské ekonomiky i kultury.