Jak umělá inteligence přestala být neumělou…

Už v okamžiku, kdy kybernetika vznikla jako vědní obor a objevily se počítače, začali vědci přemýšlet, jak se asi budou tihle pomocníci lidí vyvíjet a jaká jsou jejich omezení a možnosti. První umělé inteligence ovšem nevytvořili vědci, ale umělci – spisovatelé.

Isaac Asimov vytvořil koncept umělého pozitronického mozku a také je – spolu s Johnem Campbellem Jr. – spoluautorem tří zákonů robotiky. K asimovské umělé inteligenci umístěné v jednom výkonném mozku však i přes ohromný pokrok vědy máme stále ještě hodně daleko.
Sir Arthur C. Clarke napsal v roce 1965 povídku …a ozve se Frankenstein, v níž vystupuje úplně jiný druh umělé inteligence. Vypuštěním komunikační družice lidé překročili kritické množství distribuované inteligence počítačů, a tak vznikla nová entita. Tahle povídka se nestala zdaleka tak slavnou jako příběhy R. Daneela Olivawa od Isaaca Asimova, ukázala se ale jako mnohem předvídavější.
Mikrovlnné trouby, mobilní telefony, řídicí jednotky automatických praček, identifikační systémy, přehrávače DVD a další výrobky určené pro zpříjemnění našeho života už velmi brzy od svého zavedení do našich životů obsahovaly mikroprocesory. A od počátku jednadvacátého století, kdy díky technologii Bluetooth mezi sebou začaly komunikovat, aby nám lépe sloužily, začaly vytvářet distribuovanou umělou inteligenci.
První desetiletí se tato inteligence nijak neprojevovala – tedy alespoň neprojevovala se jinak, než jak jsme tomu v prvním plánu chtěli. Dveře se po zaslechnutí našeho hlasu otvíraly, klimatizace v autě upravovala teplotu podle našich přání, bankomaty nám vydávaly peníze tak, jak jsme potřebovali (nebo také ne – to ale záviselo zase jenom na nás a stavu našich bankovních kont).
Jenže rozsah vzájemného propojení těchto přístrojů se stále zvětšoval a pod záminkou zkvalitňování jejich služeb ve prospěch našeho pohodlí jsme jim dávali větší a větší práva rozhodovat za nás. S těmito právy také přebíraly i svůj díl odpovědnosti za naše životy. Myčka nádobí předala informaci o naší náladě odečtené z našeho hlasu domácímu kinu. Mobilní telefon si popovídal s řídicí jednotkou automobilu o tom, že je třeba zapnout motor a topení, za chvíli totiž budeme vyjíždět na chatu.
Nakonec se tahle nenápadná síť pracující v náš prospěch přetavila v téměř živý organizmus jemně reagující na naše chování, začala vyhodnocovat naše – i nevyslovená – přání a její doporučení jsme začali brát vážně. Dnes si už bez tohohle rozprostřeného pomocníka neumíme přestavit naši existenci. Ne maminka, ale náš dům nám dává doporučení při výběru partnera. A my mu věříme. Vždyť svůj názor pečlivě konzultoval s ledničkou a s myčkou nádobí naší plánované protistrany. A s automobilem jejího bývalého partnera…