Rubriky

Ve větrných elektrárnách (VtE) na šelfech a mělčinách moří, která omývají především západní a severozápadní břehy pevninské Evropy, ostrovy Velké Británie a Baltu, je již instalováno téměř 3500 MW elektrického výkonu. Bouřlivý rozvoj tohoto nového sektoru větrné energetiky zdokumentovaly i závěry nedávné konference OFFSHORE 2011, kterou pořádala EWEA (Evropská asociace pro větrnou energii) v Amsterdamu.

Výkonem 15 000 kWh by stacionární dieselový motor v areálu elektrárny DONG v dánském hlavním městě Kodaň mohl pohánět 200 běžných osobních aut střední třídy, s objemem motoru 1,6 litru a výkonem 75 kW. Neméně impozantní je porovnání hmotnosti celého stroje: činí 1400 tun. To odpovídá hmotnosti 280 slonů nebo 1120 osobních aut Volkswagen Passat. Kdyby osobní auto ujelo za dobu své životnosti 300 000 km, potřebovalo by na to asi 6 000 hodin chodu motoru. Kodaňský Goliáš mezi stacionárními dieselovými motory už má „najeto“ 75 000 hodin provozu.

Za vrchol v konstrukci rotorů větrných mlýnů můžeme považovat Halladayovu turbínu. Vynalezl a sestrojil ji v roce 1854 severoamerický farmář a konstruktér Daniel Halladay. Větrné oběžné kolo turbíny bylo opatřeno několika sekcemi stavitelných žaluzií, které nastavovala středově ovládaná táhla.

Častým námětem vášnivých diskusí a argumentace odpůrců větrných elektráren je „narušení krajinného rázu“ větrnými elektrárnami, a to aniž by vyjasnili pojmy jako „krajinný ráz“. Mezi úředníky, kteří na různých stupních povolování o elektrárnách rozhodují, převažuje laický názor, že krajinný ráz = neporušená příroda.

Dánsko nepatří k cestovatelským hitům, přestože může těm, kteří míří především za poznáním, nabídnout kromě pestré palety přírodních krás i řadu historických či technických pozoruhodností. To platí i pro energetiku – v zemi najdeme několik míst, která bezpochyby stojí za návštěvu. Zajímavé lokality mohou být zastávkou i na trase cestou do Norska přes pevninskou část Dánska – Jutský poloostrov –, jehož jižní okraj je jedinou suchozemskou hranicí země.

V polovině prosince proběhla tiskem a obrazově i televizními vysíláními informace o tom, že americké námořnictvo vyzkoušelo začátkem roku 2010 elektromagnetické dělo, jehož projektily dosahují pětinásobné rychlosti zvuku a dostřel této zbraně je až 200 kilometrů. Ze záznamu je patrná několikasekundová fáze „nabíjení“ mohutnými přívody elektrické energie a pak výstřel a zásah terče, pořízené vysokorychlostní kamerou. Projektil je do vysoce nadzvukové rychlosti uveden v hlavni děla, která je uložena mezi „kolejnicemi“, elektrickým impulzem a pravděpodobně kombinaci elektromagnetů a v prostředí plazmy. Ze záznamu se dá soudit, že potřebná elektrická energie je před výstřelem mj. akumulována v tzv. superkapacitorech, tj. kondenzátorech s velmi vysokou kapacitou. Technické detaily jsou pochopitelně nedostupné.