Rubriky

Naši pradědečkové tuhle větu měli doslova pod kůží. Autobusy, tramvaje, metro, vlaky, letadla – vždy a všude je čekala kontrola, zda mají zakoupenou tu správnou jízdenku, zda si zaplatili za možnost strávit kus svého života v kovové schránce, pohybující se světem. A když to nebyla jízdenka, byla to myšlenka na to, jestli je v nádrži dost benzínu, v akumulátoru dost energie.

Pod Libeňským mostem vítr proháněl mastné papíry. Pan Karel sáhl za sebe do batohu, vytáhl a zručně otevřel plechovku náhražkového piva, spokojeně se opřel o vyhřátou kamennou zeď a s přivřenýma očima začal lokat zrzavou vodu, která chmel a slad potkala jen na etiketě.

Všichni jsme se těšili na návštěvu Rezervace. Tatínek nám to sliboval už asi tři roky, celou tu dobu jsme ho otravovali tak moc, že radši vyběhal spoustu potvrzení, než abychom ho pořád, jak říkal, otravovali. Ale on to slíbil, tak jaké otravování.

Jen on uměl opravovat věci, radit kořenářkám a také přivážel novinky z dalekých krajin. Toho léta Páně 2153 nepřijel sám, měl s sebou uhrovitého mladíka, a starostka pokývala hlavou. Tak i Sovák bude smrtelník, řekla si, vychovává si nástupce. Jestlipak to stihne včas, ještě ji napadlo, ale pak už začala obvyklá práce.

Mayský kalendář se na počátku jedenadvacátého století stal mystériem a datum 21. 12. 2012 bylo symbolem konce světa, dnem jeho zániku. Dnes, šedesát let poté, si tohle vše pamatují jen starci – a z nich vlastně jen pamětníci, které od ostatních starců poznáte pouze podle jediného: starci totiž zeširoka vykládají co a jak tehdy bylo a podle jemných náznaků v chování posluchačů upravují své líčení tak, aby den končili s plným žaludkem, kdežto pamětníci mlčí, takže vlastně vypadají, jako kdyby si nic nepamatovali.

Poté, kdy byla stanovena mezinárodně uznávaná věková hranice pro mladé osamělé jachtaře toužící obeplout Zemi, přestaly jejich závody s věkem a začaly závody s časem. Lehké katamarany se v bouřích často lámaly, ale ještě o něco častěji lámaly rekordy.