Desetitisíce tun použitého jaderného paliva čeká v nejbližším desetiletí stěhování - z meziskladů u elektráren buď definitivně pod zem nebo do dalších jaderek coby palivo. Prototypy reaktorů, v nichž se přemění v energii a současně přijdou o převážnou část radioaktivity, jsou již navrženy a chystá se výstavba zkušebních zařízení.

Jaderná elektrárna není jen mrtvá konstrukce ze železa a betonu určená k výrobě elektrické energie, ale velmi živý celek. Kromě lidí zde vegetuje spousta živých organizmů, které jsou někdy vítanými spolupracovníky, jindy působí potíže. Jejich přirozeným prostředím je především voda. Slovy klasika - voda je materiál, bez kterého není života. V elektrárně ji najdeme všude.

Na první pohled ryze odborná problematika tzv. biofilmu není tématem pouze pro odborníky, jak by se mohlo zdát. Bez ohledu na věk či pohlaví se s ním v praxi setkáváme dnes a denně. První studie zabývající se biofilmy se objevily již před asi 30 lety.

Život je plný absurdit. K těm „nejdrsnějším“ patří konstatování, že nejbezpečnější je být mrtvý – nemůže na vás totiž žádná nemoc, žádný násilník, žádný zloděj ani výběrčí daní. Ale nabízí se i řada dalších…

Jadernou energii lze využít mnoha způsoby. Dnes vyvolává vášnivé diskuze především polemika o jaderných elektrárnách, v nedávné minulosti se však hlavní pozornost upírala na jaderné zbraně. Energie pocházející z nitra atomu stále zůstává pro řadu lidí nepřijatelná. Pokud se ukrývá v termonukleární hlavici, pak je rozhořčení samozřejmě na místě.

Pouhé jedno procento slunečního záření dopadajícího na Zemi by stačilo, aby celá Evropa měla dostatek elektřiny a tepla. Zatím se ale energie Slunce podílí na celkové produkci elektřiny zanedbatelnými dvěma setinami procenta.