Fyzika a klasická energetika

Nejnovější zpráva o světové energetice, kterou vypracoval petrolejářský koncern BP, uvádí, že při současné spotřebě nám ověřené zásoby zemního plynu na Zemi vystačí na 58,6 roku. Že zásoby plynu vydrží přibližně 60 let, jsme se ale ve škole učili už před dvaceti lety.

Měření času je vědecká disciplína, kterou se zabývaly už první civilizace na Zemi. Svým způsobem je měření času „vrozené“ všem živým organismům – všechny totiž pravděpodobně mají své „vnitřní hodiny“. Zkoumáním tohoto vnitřního času živých organismů se zabývá věda o biorytmech – chronobiologie. O té někdy jindy. Tento článek pojednává o nejmodernějším fyzikálním měření času.

Voda je skvělá látka – v tekuté formě ji můžeme pít, vodní pára nás nahřeje v sauně nebo nám roztočí turbínu, sněhové vločky potěší děti možností vytvořit sněhuláka, oko vědce za mikroskopem zase krásou, po ledu se můžeme klouzat. Klouzat? Čím to vlastně je, že se můžeme klouzat?

Bez uhlíku se neobejdeme – tvoří podstatnou část celé živé přírody i nás samotných. Nyní by se mohl stát naším ještě lepším pomocníkem. Učíme se totiž uhlík přetvářet na nanotrubičky, nanodestičky, nanokuličky a nanopásky a odhalujeme nové a nové možnosti jeho uplatnění.

Obrázky hořícího zemního plynu mluví za vše – v době, kdy se potýkáme s nedostatkem energie, se bez užitku spaluje cenné palivo přestavující drahocenný neobnovitelný zdroj energie. Podle odhadů uveřejněných v nové zprávě Flare Gas Reduction Study společnosti GE se až pět procent zemního plynu zbytečně vyplýtvá tím, že plyn shoří přímo v místě těžby. Takové množství odpovídá 30 procentům plynu spotřebovaného v Evropské unii a 23 procentům spotřeby v USA. Tímto hořením plynu navíc ročně vzniká 400 milionů tun CO₂, tedy asi stejné množství, jaké vytvoří 77 milionů automobilů. Na celém světě se tak ročně vyplýtvají miliardy kubíků zemního plynu.

Filtr vyrobený z přírodních krystalů by mohl pomoci přeměnit špinavý uhlík na čistší palivo. Populárním průmyslovým „sítem“ jsou krystaly zeolitu, protože jejich nepatrné póry umožňují „proklouznout“ pouze některým molekulám.