Fyzika a klasická energetika

Stěny chladicích věží musejí zvnějšku odolávat větru, dešti, sněhu, kroupám nebo slunečnímu záření a zevnitř trvalé stoprocentní vlhkosti a teplu. Obvykle je chrání speciální nátěr, přesto však potřebují alespoň jednou za dobu své životnosti očistit, odstranit nánosy špíny, řas a koroze. Jak se to dělá?

Proč má Země putující mrazivým vesmíru právě takovou teplotu, jakou má? Tahle otázka zaměstnávala fyziky už dávno. Řešením rovnice pro vedení tepla získali odpověď už v 19. století, ale zcela neuspokojivou.

Nejnovější zpráva o světové energetice, kterou vypracoval petrolejářský koncern BP, uvádí, že při současné spotřebě nám ověřené zásoby zemního plynu na Zemi vystačí na 58,6 roku. Že zásoby plynu vydrží přibližně 60 let, jsme se ale ve škole učili už před dvaceti lety.

Měření času je vědecká disciplína, kterou se zabývaly už první civilizace na Zemi. Svým způsobem je měření času „vrozené“ všem živým organismům – všechny totiž pravděpodobně mají své „vnitřní hodiny“. Zkoumáním tohoto vnitřního času živých organismů se zabývá věda o biorytmech – chronobiologie. O té někdy jindy. Tento článek pojednává o nejmodernějším fyzikálním měření času.

Voda je skvělá látka – v tekuté formě ji můžeme pít, vodní pára nás nahřeje v sauně nebo nám roztočí turbínu, sněhové vločky potěší děti možností vytvořit sněhuláka, oko vědce za mikroskopem zase krásou, po ledu se můžeme klouzat. Klouzat? Čím to vlastně je, že se můžeme klouzat?

Bez uhlíku se neobejdeme – tvoří podstatnou část celé živé přírody i nás samotných. Nyní by se mohl stát naším ještě lepším pomocníkem. Učíme se totiž uhlík přetvářet na nanotrubičky, nanodestičky, nanokuličky a nanopásky a odhalujeme nové a nové možnosti jeho uplatnění.