Jaderná fyzika a energetika

Kdopak ví, do kolika minut se v případě potřeby mohou objevit piloti vzdušné ochrany nad prostorem kterékoli naší jaderné elektrárny k její obraně? Zdá se vám pět minut moc? Zvládnou to do dvou minut, prozradila nám kapitánka ing. Denisa Smitalová z 21. základny taktického letectva v Čáslavi. Denisa vystudovala Univerzitu obrany v Brně, tříletý obor zaměřený na vojenskou chemii. Poté získala magisterský titul na Technické univerzitě v Liberci a její první cesta po ukončení vysoké školy vedla právě k letectvu v Čáslavi. Tam začala působit jako chemický specialista. Postupně pracovala v operační skupině na velitelství základny a nyní je tiskovou mluvčí.

V roce 2006 Kirk Sorensen – hlavní jaderný technolog společnosti Teledyne Brown Engineering se sídlem v Hunstville v Alabamě – na svém blogu Energie z thoria napsal, že není obtížné si představit, že by celá planeta byla „poháněna“ thoriem. Jak se v souvislosti s tenčícími se zásobami jiných energetických surovin ukazuje, tento energetický zdroj se může skutečně dostat ke slovu.

Nad nově objevenou jadernou energií nastalo v polovině minulého století veliké nadšení. Jádro se zdálo být konečně objeveným klíčem k dostatku energetických zdrojů a k nekonečně velké zásobě energie pro pohony dopravních strojů, včetně dopravních a vojenských letadel. Vítězství ve druhé světové válce znamenalo pro USA impuls, aby upevnily svou vedoucí světovou pozici zkonstruováním nového typu bombardéru, který by dokázal dlouhodobě ovládat vzduch bez nutných mezipřistání a doplňování paliva.

Americká vláda se rozhodla podpořit nové technologie jaderné energetiky uhrazením části nákladů na jejich vývoj. Peníze poslouží při konstrukci malých modulárních jaderných reaktorů, které by měly mít oproti dosavadním velkým reaktorům některé výhody, především větší pružnost provozu a větší efektivnost při výrobě elektřiny.

Země Blízkého, Středního a Dálného východu velmi usilují o jaderné elektrárny. A pokud je již provozují, chtěli by jejich počet rozšířit. V současné době se obrací na IAEA ve Vídni několik desítek států, aby jim pomohla jaderné programy nastartovat nebo vylepšit, a to zejména z hlediska informovanosti veřejnosti a získání jejího souhlasu s rozvojem v této oblasti. Zájem o jaderné elektrárny dokládají i moje zkušenosti, které jsem získala na misi Stakeholder Involvement v Indonésii. Studenti, kteří se jí zúčastnili, pocházejí nejen z místní národní jaderné agentury BATAN, ale také z Bangladéše, Jordánska, Filipín, Thajska, Malajsie, Kuwaitu a Pakistánu. Udělalo mi radost, že účastníci projevili zájem přijet do Čech, vidět naše jaderná zařízení a blíže poznat naši práci. Poznatky o jejich jaderných programech považuji za velmi zajímavé.

Uvnitř kontejnmentů a reaktorových hal jaderných elektráren se umisťují tzv. rekombinátory vodíku. Jsou připraveny zafungovat v případě, že by se v ovzduší objevil plynný vodík – ten totiž v kombinaci se vzduchem vytváří třaskavou směs. Rekombinátory vodík „vychytají“ a podstatně tak snižují nebezpečí exploze uvnitř jaderného zařízení v případě hrozící havarijní události.