Návody na pokusy

Internetem koluje mnoho lákavých návodů na zhotovení zábavné fyzikální hračky, dramaticky demonstrující přeměnu potenciální energie na kinetickou. Stačí zadat do vyhledávače termín „Stick Bomb“, čili v překladu „bomba z tyčinek“. Pro sestavení experimentální „bomby“ jsou nejvhodnější špachtle, které se prodávají v lékárně pod názvem Ústní lžička. Z prohnutých špachtlí lze vytvářet různé důmyslně propletené mřížky, které drží pohromadě silami pružnosti. Stačí však některou špachtli uvolnit a celá konstrukce se bleskurychle rozpadne – doslova exploduje.

Už lidé ve starověkém Egyptě nebo Číně věděli, že stíny Sluncem ozářených předmětů mění během dne svou délku. Nejkratší jsou v poledne, nejdelší ráno a večer. Stačilo vztyčit svislý sloup – gnómón – na vodorovné ploše, změřit délku jeho stínu a získat aspoň přibližné časové rozdělení dne. Takové primitivní sluneční hodiny sice nebyly příliš přesné, ale našim předkům to nevadilo. Vždyť například staří Řekové dělili den jen na čtyři části: ráno, předpoledne, odpoledne a podvečer. Pojďme si sluneční hodiny vyrobit.

Americký fyzik a technik srbského původu Nikola Tesla patřil na přelomu 19. a 20. století – spolu s T. A. Edisonem – k největším vynálezcům v oboru výroby, přenosu a využití elektrické energie. Edison byl zastáncem stejnosměrného proudu, zatímco Tesla viděl budoucnost v proudu střídavém a další vývoj elektroenergetiky mu dal v tomto směru za pravdu. Tesla později věnoval svou pozornost a úsilí možnosti bezdrátového dálkového přenosu elektrické energie s využitím střídavého proudu o vysoké frekvenci a velmi vysokém napětí. V tomto případě však pokusy úspěšné nebyly a jeho vysokofrekvenčním generátorem (dodnes mu říkáme Teslův transformátor) se mu podařilo bezdrátově na malou vzdálenost rozsvítit jen luminiscenční trubice. Dosud se bezdrátový přenos energie ve velkém měřítku nepodařil!

Z běžného života víme, že hladina vody se chová, jako by byla pokryta tenkou pružnou blánou. Z hodin fyziky víme, že molekuly na hladině kapalin se navzájem přitahují nesouměrně – dole hustá voda, nahoře řídký vzduch – takže výsledná síla směřuje dovnitř, do vody. Dáme-li to dohromady, je zřejmé, že zdánlivou blánu na hladině vody tvoří tato povrchová vrstva molekul. Veličina, která charakterizuje tento jev, se nazývá povrchové napětí.

Stříbrujáři na Expu Science Asia v jordánském Ammánu (viz článek http://www.3pol.cz/cz/rubriky/studenti/1666-stribrujari-na-expo-science-asia-v-jordanskem-ammanu) úspěšně demonstrovali pokus na téma atmosférický tlak, podtlak, stavová rovnice a hoření. Rádi se o něj podělí i se čtenáři Třípólu.

Přestala nám fungovat digitální kuchyňská váha. Neprobudila se k životu po výměně baterie, nepomohlo ani poklepávání, domlouvání a zaříkávání. Nabízelo se jediné řešení – odnést ji do kontejneru pro vyřazené elektrospotřebiče a koupit novou. Zvolil jsem však malou odbočku a pokusil jsem se nejprve prozkoumat, jak taková elektronická váha vlastně funguje. Neobsahuje (na rozdíl od klasických mechanických vah) žádné pohyblivé součásti, nepotřebuje žádná závaží a přesto se hmotnost váženého tělesa prakticky okamžitě zobrazí na displeji. A taková záhada přece stojí za objasnění!