Praktické informace

Bílé šaty na první svatbu, smrček nebo jedlička o Vánocích, otec pracující – matka v domácnosti, ale také teplé nebo studené večeře nebo vykání prarodičům – to všechno jsou tradice. Dalo by se říci, že tradice jsou jakési zvyky více lidí – rodinami počínaje a velkými společenstvími, jako je například římskokatolická církev, konče. A tyhle zvyky mohou být pro někoho z nás pěkně železná košile.

Nikdo je nemá rád. Už od dob Marie Terezie, kdy nahradili těžkopádný, pomalý a nevýkonný feudální systém. Tenkrát byla ovšem byrokratizace výkřikem módy, z Francie převzatým trendem, který zachránil neovladatelný Titanic habsburské monarchie, a nelibost, kterou vyvolávala, byla způsobována především její výkonností, neúplatností a důsledností v dodržování zákonů a předpisů.

Nejlepší způsob, jak si rychle vydělat velké peníze, je založit si církev, řekl prý Ron Hubbard.

Jednoho dne to čeká každého z nás. Ne, nemluvím ani o stáří, ani o smrti, ale o volbách – o hlasovacích lístcích vhozených do schránky. Někteří z nás je plynule přemístí do koše na papír, jiní uposlechnou doporučení rodičů a další s pocitem občanské povinnosti pečlivě prostudují kandidátky stran a poté se s myšlenkou na lepší budoucnost našeho státu rozhodnou. Ale volí všichni – i ti, kteří k volbám nikdy nepřijdou – i oni svým rozhodnutím dávají najevo svůj postoj a volky nevolky tak vlastně volí. V současném volebním systému svou neúčastí ovšem nepodpoří apolitičnost či snížení počtu poslanců, ale především malé a extrémistické strany. Zkrátka ať už jsou volby jakkoliv svobodné a demokratické, svobodu skutečně nevolit nám neskýtají.

Náš svět je plný příruček a návodů. Od technických přes společenské až po takové, které slibují změny naší osobnosti. Pryč jsou doby, kdy jsme si nechávali radit od našich rodičů a prarodičů či kdy se pokoušeli učit z vlastní zkušenosti – dnes stačí jen sáhnout po správném návodu na šťastný život a všechno půjde jako po másle. Není ovšem návod jako návod – některé píší kvalifikovaní odborníci, jiné nadšení amatéři a další ziskuchtiví podvodníci. A zatímco u pěstování pelargonií je celkem snadné poznat, do jaké kategorie příručka náleží, u různých „psychologických“ dílek se často ani znalci neshodnou na jejich zařazení. A přitom následky jejich působení často pocítí až příští generace...

„Neviditelné nebezpečí“ je populárním termínem moderní doby. Míní se tím vše, co ohrožuje člověka a on to jen těžko může postihnout vlastními smysly bez technologické podpory – nejrůznější chemikálie, radiace, bakterie i viry, a to ať už šířené „přirozenou cestou“, jako například ptačí chřipka, nebo vinou nehod a nedbalosti – třeba při nedávné havárii v Číně, či záměrnou činností lidí – teroristickými útoky. A právě ono neviditelné nebezpečí je podle některých odborníků jedním ze zásadních faktorů neurotizujících moderního člověka, vyvolává obrannou reakci organismu – strach, zároveň však neposkytuje zjevného nepřítele, proti kterému by mohl jedinec bojovat nebo před kterým by mohl prchat. Následkem tohoto trvalého, avšak těžko identifikovatelného ohrožení je zvyšující se úzkost a stres a tendence ventilovat toto napětí vůči zástupným objektům, které si jedinec, nebo dokonce společnost za podpory médií, s neviditelným nebezpečím spojuje – mohou to být potencionální teroristé – lidé jiného vyznání či rasy, ale také vědci, ptactvo nebo třeba nadnárodní společnosti.