GloWAL: mapování globálních vodních zdrojů
67. Generální konference IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) ve Vídni letos v létě vyzvala státy světa, aby se připojily k nové iniciativě – laboratorní síti, která ...
Po téměř padesáti letech zpoždění od prvního vydání se studentům a badatelům v rámci různých přírodovědných oborů dostává do rukou první český autorizovaný překlad anglického originálu dnes již klasické publikace Filozofie přírodních věd (Philosophy of Natural Science), díla jednoho z nejvýznamnějších filozofů vědy 20. století Carla G. Hempela (1905-1997). Zásluhy o tento významný nakladatelský počin (přehledné shrnutí hlavních témat filozofie vědy z období logického empirismu v češtině zcela chybí) lze kromě vydavatele (nakladatelství Pavel Mervart) přičíst i katedře filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. (Carl G. Hempel: Filosofie přírodních věd, nakladatelství Pavel Mervart, 2016, 234 stran.)
O úspěch publikace se zasloužil především překladatel PhDr. Petr Hromek, který dílo opatřil novým poznámkovým aparátem, odkazy k relevantní přehledové a jinak aktuální literatuře, jednoduchými ilustracemi a úvodní doprovodnou studií „Carl G. Hempel, logický empirismus a metafyzika“, ve které představuje životní osudy a především filozofické dílo tohoto německo-amerického filozofa, profesora na řadě předních akademických pracovišť specializujícího se na metodologii a filozofii přírodních věd.
Kvalitu Hempelova textu prokazuje jeho široké mezinárodní přijetí, odrážející se v překladu do více než deseti jazyků (mimo jiné do japonštiny a čínštiny) a jeho stále nové reprinty. Čtenáři, kteří se budou chtít otázkám nastoleným v publikaci věnovat hlouběji, naleznou ve stručné bibliografii tipy k dalšímu studiu.
Věda pro praxi
Vysokou prestiž vědy můžeme do značné míry přisoudit jejím překvapujícím úspěchům a rychle se rozšiřujícím oblastem jejího využití. Mnohé obory empirické vědy nám poskytují teoretickou základnu pro rozličné technické aplikace, jejichž prostřednictvím jsou výsledky vědeckého bádání uváděny do každodenní praxe, a dokonce často základnímu výzkumu poskytují nová data, problémové okruhy a metody výzkumu. I když věda pomáhá člověku ovládnout okolní prostředí, odpovídá také na jinou, nepragmatickou, avšak významnou lidskou potřebu: touhu neustále rozšiřovat poznání a porozumění světu, v němž žijeme.
Proč právě věda?
Po úvodním vymezení náplně a cílů knihy hledá autor v sedmi kapitolách (Vědecké zkoumání: objev a jeho testování, Testování vědeckých hypotéz: jeho logika a průkaznost, Kritéria potvrzení a přijatelnosti vědeckých hypotéz, Zákony a jejich role ve vědeckém vysvětlení, Teorie a teoretické vysvětlení, Vytváření nových pojmů, Teoretická redukce) odpověď na otázku, jakým způsobem se cíle vědy naplňují. Zkoumá, jak dospíváme k vědeckému poznání, co je důvodem touhy po tomto poznání, odůvodňuje je a popisuje, jak se naše poznání mění, jak věda empirická fakta vysvětluje a jaký druh porozumění nám mohou vědecká vysvětlení poskytnout.
Metodologie
Sofistikované a abstraktní metodologické a filozofické principy Hempel ilustruje pomocí názorných příkladů: hypoteticko-deduktivní metodu vytváření a ověřování vědeckých hypotéz prezentuje na příkladu z dějin lékařství, jmenovitě na Semmelweisově výzkumu tzv. horečky omladnic , deduktivně-nomologický model vědeckého vysvětlení přibližuje pomocí tzv. Puy-de-Domského experimentu, a analogicky poukazuje na řadu dalších významných epizod z historie vědy (Maxwellova elektromagnetická teorie, Torricelliho hypotéza o tlaku, Grahamův zákon transfuze plynu, Balmerova formule, idea horror vacui).
Ačkoliv musel autor vyhovět požadavku omezeného rozsahu knihy, podařilo se mu představit řadu důležitých témat současné filozofie vědy, například formulování a testování vědeckých teorií a hypotéz, roli zákonů ve vědeckých teoriích, problematiku definování vědeckých pojmů, otázku smyslu redukcionismu ve vědě apod. Přestože je kniha psána z pozice logického empirismu, tj. zdánlivě již překonaného filozofického směru, stále nové ohlasy, které Hempelovo filosofické dílo vyvolává, dokládají nadčasovost tohoto textu.
67. Generální konference IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) ve Vídni letos v létě vyzvala státy světa, aby se připojily k nové iniciativě – laboratorní síti, která ...
Více než 20 tisíc českých domácností už má na střeše vlastní elektrárnu a tisíce dalších se k tomu chystají.
V sedmdesátých letech bylo jasné, že tokamak pro termojadernou fúzi udrží plazma potřebnou dobu, bude-li dostatečně velký. Stavěly se giganti JET (1983, EU), TFTR (1982, USA), JT-60 (1985, Japonsko), T-15 (1988, SSSR) a další.
Třípól měl tu čest, že byl přímo u křtu nejnovější knihy o jaderné fúzi na českém knižním trhu. Šéfredaktorka Marie Dufková jí byla 3. listopadu kmotrou. Knížku napsal prof.
Tokamak je v podstatě transformátor. Primární vinutí u tokamaku ITER se nazývá centrální solenoid. První tokamaky, jako správné transformátory, měly obě vinutí, ...
Krásně a jednoduše vysvětleno se srozumitelnými animacemi. V angličtině.