Kromě klasické metody využívání větrné energie prostřednictvím větrných turbín se v poslední době hovoří i o možnosti využití větrné energie ve velkých výškách pomocí draků nebo kluzáků. Podle Saula Griffitha ze společnosti Makani Power se sídlem v kalifornské Alamedě není myšlenka využívání energie vzdušných proudů ve velkých výškách zcela nová – vyslovil ji již v roce 1827 anglický vynálezce George Pocock.

Nejnovější zpráva o světové energetice, kterou vypracoval petrolejářský koncern BP, uvádí, že při současné spotřebě nám ověřené zásoby zemního plynu na Zemi vystačí na 58,6 roku. Že zásoby plynu vydrží přibližně 60 let, jsme se ale ve škole učili už před dvaceti lety.

„Napadlo někdy někoho, co se stane s energií, která se měla odrazit od normálního povrchu, a které se dá do cesty plocha fotovoltaického panelu? Kolik se tak vyrobí odpadního tepla, které by se jinak vrátilo zpět do vesmíru? Nevyrábíme si fotovoltaickými instalacemi globální oteplování s představou, že proti němu bojujeme?“ Toť otázka hloubavého čtenáře. Zeptali jsme se na odpověď odborníků na obnovitelné zdroje.

Ve dnech 4.–7. dubna uspořádala brněnská pobočka mezinárodní studentské organizace BEST (Board of European Students of Technology) třetí ročník inženýrské soutěže s názvem Ing.days 2011. V letošním roce se k účasti v této soutěži přihlásilo rekordních 188 studentů, kteří vzhledem k velkému zájmu museli projít výběrovým kolem. Postoupilo 24 nejlepších týmů.

Vážně míněný výzkum termojaderné fúze zahájily po 2. světové válce vítězné mocnosti: Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy. V Sovětském svazu soukromník neupekl chleba, natož termojadernou fúzi, takže pro fúzní podnikatele zbývaly USA a SK. První a na dlouhou dobu poslední odvážlivec se objevil ve Spojených státech na počátku 80. let. A nebyl to podnikatel ledajaký. Bob Guccione vydával časopis pro pány Penthouse, bydlel v přepychovém bytě na Manhattanu a na odhalené hrudi se mu houpal masivní zlatý řetěz. Poněkud zvláštní obraz sponzora jaderné fyziky, že?

Měření času je vědecká disciplína, kterou se zabývaly už první civilizace na Zemi. Svým způsobem je měření času „vrozené“ všem živým organismům – všechny totiž pravděpodobně mají své „vnitřní hodiny“. Zkoumáním tohoto vnitřního času živých organismů se zabývá věda o biorytmech – chronobiologie. O té někdy jindy. Tento článek pojednává o nejmodernějším fyzikálním měření času.