Rubriky

Pokud myslíte, že je řeč o nějakém fotbalistovi, nemusíte číst dál. Řeč je o korejském celosupravodivém tokamaku KSTAR, který bez vážnější nehody "nastřílel" 20 000 plazmatických výbojů. Dosáhl tak obdivuhodného rekordu.

Běžnou představou jaderného konstruktéra je rýsovací prkno - dnes spíše monitor výkonného počítače, knihovna plná teorie, kde se rodí nápady, konstruktérská inovace, fyzikální výpočty, které se posléze zhmotní v komponentu, bez níž se tokamak ITER v budoucnu neobejde. Skutečnost může být mnohem a mnohem skromnější. Stačí malá skupina nadšenců, tady si říkají ITER Makers Group. Je to nedávno založený klub s malou místní „FabLab“, tedy prostorem, kde mohou spolupracovníci Organizace ITER ve svém volném čase pracovat na osobních či skupinových projektech, objevovat nové technologie a sdílet přitom nástroje, zařízení a znalosti patřící právě FabLab.

Stavební týmy plní stavební smlouvy, zatímco nasmlouvaní dodavatelé organizace ITER začínají instalovat první komponenty. V prostoru budoucího reaktoru tokamaku ITER se staví ve třísměnném režimu - dvě plné pracovní směny ve dne a třetí směna v noci. Ta je věnovaná nastavování pohyblivého lešením a bednění při přípravě na úkoly následujícího dne. Evropská domácí agentura odpovědná za inženýrství a stavitelství usiluje o splnění důležitého termínu v kalendáři stavby ITER: březen 2020. Pro hlavní instalační činnosti bude zapotřebí mít hotovou cestu pro první pohyb jeřábu mezi Montážní halou (Assembly Hall) a Budovou tokamaku (Tokamak Building). Dnes tu pracuje více než 2 000 osob, ale v příštích měsících se tato oblast staveniště zaplní lidmi ještě více. Organizace ITER se nyní připravuje k podávání nabídek hlavních smluv týkajících se montážních a instalačních prací.

„Fúze bude za 500, spíše za 1 000 let,“ sdělila mi doktorka K. H. z Regionálního centra pokročilých materiálů a technologií při Přírodovědecké fakultě University Palackého v Olomouci. V současné době se paní doktorka zabývá ve Švédsku výrobou metanolu ze vzdušného oxidu uhličitého (viz recenzi knížky Charlese Graye „Zelené slunce" zde: https://www.3pol.cz/cz/rubriky/recenze/2181-charles-e-gray-zelene-slunce). Co vedlo paní doktorku k tak drsné prognóze? Obavy z konkurence? Odlehlost fúze od její odbornosti? Nebo naopak hluboké znalosti stavu výzkumu termojaderné fúze? Shodou okolností se nedávno objevily zajímavé úvahy profesora Scotta L. Montgomeryho na téma konkurenceschopnosti termojaderné fúze coby zdroje energie (https://theconversation.com/ why-nuclear-fusion-is-gaining-steam-again-93775). Dovolím si je volně interpretovat.

Termínem „první plazma“ se ve výzkumu termojaderného plazmatu nazývá okamžik, kdy se vyčerpá vakuová komora, fungují potřebné pomocné systémy (magnetická pole, nezbytné diagnostiky, napouštění pracovního plynu atd.) a zapálí se výboj. Bezesporu významný okamžik v historii experimentálního zařízení. Pražský tokamak COMPASS měl první plazma v listopadu 2008, a druhé „první“ plazma pro veřejnost v únoru 2009. Tokamak ITER měl mít první plazma v roce 2016, druhé „první“ v roce 2016 a třetí první plazma mělo být v roce 2025. Zatím se tak nestalo, zpoždění je značné, ale jednou ten okamžik nastane. Je potřeba se na něj připravit.

Jedním z paradoxů fúze, prakticky nevyčerpatelného zdroje energie budoucnosti, je skutečnost, že spoléhá na prvek, který v přírodě existuje jen velmi sporadicky. Tritium, jeden ze dvou vodíkových izotopů používaných v ITER a v budoucích fúzních jaderných reaktorech, je v přírodě přítomen jen ve stopovém množství.