Medicína a přírodověda

Jednou z nejsymboličtějších ekologických katastrof je, že  za méně než sto let lidstvo zničilo Aralské jezero. Podle nových geologických výzkumů se ale zdá, že se toto malé moře zhroutilo již nejméně dvakrát předtím a v obou případech se zotavilo. Je reálné ho znovu napustit?

Vědci z European Molecular Biology Laboratory (EMBL) a Center for Structural Systems Biology (CSSB) v Hamburku odhalili, jak by některé běžné léky mohly nepozorovaně způsobovat nedostatek vitamínu B1 v našem mozku. Tento nebezpečný nedostatek často zůstává neodhalen, protože může nastat, i když jsou hladiny B1 v krvi normální. Výzkumníci poskytli poznatky o tom, jak specializované transportní proteiny B1 umožňují vitamínu procházet membránami v našem těle a dostat se do životně důležitých tkání a orgánů. Identifikovali také několik běžných léků, které tento proces narušují, což by mohlo způsobit skryté nedostatky B1, a odhalili molekulární mechanismus, jak k takovým poruchám dochází. Výsledky výzkumu mohou pomoci předcházet nedostatkům B1 vyvolaným léky. Studie navíc nabízí nové poznatky o vzácných onemocněních nervového systému způsobených narušeným transportem B1.

Jako „modrý uhlík“ se dnes označuje organický uhlík zachycený a uložený oceánem ve vegetačních pobřežních ekosystémech – mangrovových lesích, slaniskách nebo loukách s mořskou trávou. V těchto ekosystémech se organický uhlík hromadí v sedimentu, kde pak zůstane na delší dobu uložen. Tyto oceánské biotopy se rozprostírají podél pobřeží, lze je nalézt na všech kontinentech kromě Antarktidy, a pokrývají přibližně 50 milionů hektarů – území téměř dvakrát větší než Spojené království. Ekosystémy modrého uhlíku mají potenciál pomoci lidem a pobřežnímu prostředí zmírňovat změnu klimatu a přizpůsobovat se jí.

Pro organismy je klíčové, aby byly schopny kontrolovat, které geny se mají projevit  ve kterých buňkách a kdy. Předpokládá se, že přirozeně se vyskytující chemické modifikace histonových proteinů vázajících DNA hrají v tomto procesu důležitou roli. Výzkumníci z EMBL Heidelberg a jejich spolupracovníci v EMBL Australia experimentálně prokázali, že určitá histonová místa fungují jako kritická kontrolní místa, která pomáhají předcházet falešné aktivaci částí genomu - včetně sekvencí odvozených ze starověkých zbytků virů.

Dá se měřit tempo evoluce? Některé druhy se mohou vyvíjet velmi rychle - jen několik generací. Některé se nevyvíjejí, jsou statisíce let stejné. Když Charles Darwin v polovině 19. století pracoval na své evoluční teorii, usoudil, že tento základní proces probíhá velmi pomalu v geologických časových měřítcích miliony let. Je to pravda, nebo může evoluce proběhnout rychleji? Jak rychle může evoluce postupovat?

Představte si, že byste do mozku instalovali „dopravní sledovací kameru“, která by dokázala detekovat buňky způsobující potíže a řítící se po mozkové dálnici dříve, než by jejich buněčný gang mohl spáchat zločin. A co je nejdůležitější: tato kamera by mohla zachytit některé z největších vetřelců ze všech – rakovinné buňky. Vědci Evropské mikrobiologické laboratoře (EMBL) spolupracují na vývoji špičkové mikroskopické metody v kombinaci s umělou inteligencí, aby lépe porozuměli mozkovým nádorům – glioblastomům.