Pro pochopení fyzikálních procesů odehrávajících se v kosmických objektech je důležitá znalost jejich dlouhodobého chování. Moderní astronomické observatoře mohou dodat data pokrývající roky, vědci však často potřebují znalosti o chování v horizontu desítek let i více.

I přes všechen pokrok posledních let představují dodnes kosmické záblesky záření gama jednu z největších astrofyzikálních záhad. Tyto krátké jevy představující největší známá uvolnění energie, které vzniká vesměs ve velmi vzdáleném vesmíru, můžeme často pozorovat i v normálním viditelném světle a v záření rentgenovém. Někdy i rádiovém. Gama jevy nás ovšem překvapují nejen jako záblesky z vesmíru, ale i jako záblesky přicházející ze zemského povrchu.

Kosmické agentury Evropy (ESA), Spojených států (NASA) a Japonska (JAXA) se spojily do ambiciózního kosmického projektu nazvaného International X-ray Observatory (mezinárodní rentgenová observatoř), zkráceně IXO. Cílem projektu je vypustit do vesmíru obří rentgenový teleskop. Jde o spojení původně oddělených programů ESA XEUS a NASA Constellation X. Důvodem spojení je velká technologická i finanční náročnost úkolu.

Potenciální nebezpečí z používání této chemikálie je všudypřítomné a podle některých odborníků hrozivé. Zde jen několik málo charakteristik a ověřených faktů.

Z hodin fyziky víte, že pro popis radioaktivity se používá fyzikální veličina poločas přeměny T. Je to doba, za kterou se rozpadne právě polovina jader sledovaného radioizotopu. Ze zbývající poloviny se za další poločas přeměny rozpadne opět polovina jader atd.

Pro existenci života na Zemi je výskyt oxidu uhličitého (CO₂) v ovzduší naprosto nezbytný. Tento plyn se totiž významně podílí na přirozeném skleníkovém efektu atmosféry, jenž na zemském povrchu vytváří vhodné teplotní podmínky pro život. Jeho současný nárůst však způsobuje zesílení skleníkového efektu, jehož důsledkem je tolik diskutované nežádoucí globální oteplování.