Od čtenářů

Vodu využívá člověk pro své potřeby různými způsoby. Jedním z nich je její použití při výrobě elektrické energie.

Kyselina deoxyribonukleová tvoří základní složku mechanismu dědičnosti živých organismů. Stojí na počátku našich životů a tvorby každé tělní buňky. V evoluci se ukázala jako nepostradatelný a jedinečný mechanismus zachování a přenosu genetické informace. Vědci v současné době zkoumají nakolik bude možné využít její specifické vlastnosti v moderních informačních technologiích.

Často mě napadala myšlenka, kde rakouští protagonisté a různé ty zájmové skupiny, které tak vehementně bojují proti spuštění JE Temelín (Hnutí proti jadernému nebezpečí, pověřenec Horních Rakous p. Pavlovec a pod.) berou výraz „jaderný šrot“ v souvislosti, když mluví o jaderných elektrárnách. Já sám jsem měl možnost navštívit bezmála 30 jaderných elektráren po celém světě včetně USA, Kanady, Francie, Velké Británie, Ruska, Ukrajiny, Španělska, Finska, Německa a samozřejmě Slovenska a Česka, dopodrobna se seznámit s jejich provozem, ale nikdy by mne takový název nenapadl. Prostě nesedí - je tomu spíše naopak. Zařízení jaderných elektráren se všude na světě výrazně lišilo od ostatních průmyslových objektů. Jsou mimořádně čisté, upravené a všechno funguje, řek bych až s vojenskou přesností a disciplínou. Bezpečnosti a spolehlivosti se věnuje tak vysoká pozornost, že jen těžko najdete jiné zařízení nebo činnost ve společnosti, která by byla alespoň srovnatelná.

Možnosti cestovat, seznamovat se, poznávat metody, přístupy k řešení a osobité pracovní postupy, jsou jedním ze základních kroků ve vědeckém vývoji studentů i mladých vědeckých pracovníků na celém světě. Zkušenosti nabité na prestižních západních univerzitách či výzkumných ústavech, jako jsou CERN či Los Alamos National Laboratory jsou nedocenitelné. Je tedy dobře, že počet mladých lidí studujících či pracujících na Západě roste - málokdo si ovšem uvědomuje, že možnosti sbírat vědecké zkušenosti jsou i na opačné světové straně - na východě.

V srpnu proběhl další ročník letní školy reaktorové fyziky, jež nese jména dvou významných vědců a laureátů Nobelových cen Frédérica Joilota (Nobelova cena za chemii v roce 1935) a Otto Hahna (Nobelova cena za chemii v roce 1944). Jelikož jsem měl tu čest být jedním z 64 účastníků této pozoruhodné akce, mohu se nyní podělit se čtenáři Třetího pólu o své zážitky.

Snad každý mně dá za pravdu, jestliže prohlásím, že pohonné systémy používané v současnosti kosmickými loďmi jsou velmi nedokonalé a neefektivní. Ano, mluvím o raketovém pohonu, který disponuje obrovským tahem, ale také s tím související ohromnou spotřebou paliva. Pro meziplanetární pilotované lety je tedy nanejvýš nevhodný. Rád bych tedy těm, kteří se v tomto odvětví vědy příliš neangažují, představil v současnosti bezesporu ten nejambicióznější a nejaktuálnější projekt - pohonný systém VASIMR (NASA).