Rubriky

Kyselina deoxyribonukleová tvoří základní složku mechanismu dědičnosti živých organismů. Stojí na počátku našich životů a tvorby každé tělní buňky. V evoluci se ukázala jako nepostradatelný a jedinečný mechanismus pro zachování i přenos genetické informace. Vědci v současné době zkoumají, nakolik bude možné využít její specifické vlastnosti v moderních informačních technologiích.

Známe to všichni. V období dlouhých zimních dnů pociťujeme určitou sklíčenost, úzkost, tíseň a oddělení od světa. Před bouřkou jsme naopak napjatí a dusno nechává naše nervy stále pevně nataženy. V parných letních dnech slunce přivádí tělo až k malátnosti při vedrech. Stále častěji a stále více lidí si tak pokládá otázku, proč máme vlastně tyto pocity? A můžeme se rozmarům počasí vůbec nějak bránit?

Až jednou v podvečer zavítáte do mlžných lužních lesů k zákrutám tajemných starých říčních ramen, může se stát, že zahlédnete stvoření ne nepodobné dvěma kresleným postavičkám z oblíbeného Večerníčku. Na první pohled se možná bude zdát, že po hladině pluje dřevěná kláda, ovšem když vystrčí hlavu a placatý ocas, je všem jasné, že jde o bobra.

Kyselina deoxyribonukleová tvoří základní složku mechanismu dědičnosti živých organismů. Stojí na počátku našich životů a tvorby každé tělní buňky. V evoluci se ukázala jako nepostradatelný a jedinečný mechanismus zachování a přenosu genetické informace. Vědci v současné době zkoumají nakolik bude možné využít její specifické vlastnosti v moderních informačních technologiích.

V dnešní době se mnoho lidí ohání frází: "Mám to přece v genech". Ale co v nich skutečně má a kde je hranice možností genů působit jak na naši anatomickou stavbu, tak na psychickou stránku osobnosti?

Vážená Ivano Kuglerová, Musím reagovat na Váš článek a názvem "Globální svět, lokální beznaděj", otištěný v dubnovém čísle magazínu Třetí pól. I přes relativně nedlouhý text, s mnoha Vašimi názory nesouhlasím.