Biografie

Říkají vám dnes ještě něco stupně Réaumura? Letos je tomu 260 let od úmrtí francouzského polyhistora René-Antoine de Réaumura. Tento fyzik, chemik, metalurg, matematik, právník, zoolog, botanik, fyziolog, paleontolog, meteorolog, technolog etc., člen pařížské (1710) a petrohradské (1737) Akademie věd, vpravdě naplňuje označení „polyhistor“ pro člověka se širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jeho přátelé o něm říkali, že je „Plinius 18. století“ (podle římského válečníka a filozofa Plinia staršího, autora rozsáhlé 37 svazkové encyklopedie „Naturalis historia“, která byla pro Evropu hlavním pramenem poznání o přírodě až do období humanismu).

Před 500 lety zemřel italský františkánský mnich Luca Bartolomeo Pacioli (1445-1517), uznávaný matematik, ale spíše geniální počtář, právem označovaný za otce účetnictví jako nástroje pro sledování a zobrazení stavů, toků a výsledků podnikatelské činnosti v peněžních jednotkách. Vyznával tezi, že „Bez matematiky není žádné umění“, a že „... účty nejsou ničím jiným, nežli ustaveným pořádkem v představě obchodníka...“

Zatímco v zahraničí existovaly již v osmdesátých letech devatenáctého století velké elektrotechnické továrny (například v Německu měl tehdejší elektrotechnický závod Siemens & Halske v Berlíně asi 1 200 zaměstnanců, kteří kromě měřicí a sdělovací techniky vyráběli také elektrické motory a generátory), český elektrotechnický průmysl byl teprve v počátcích a čekal na svoje budovatele. Prvním z nich byl elektrotechnik, vynálezce a podnikatel František Křižík (1847-1941), jehož jméno jako „českého Edisona“ je trvale zapsáno do povědomí široké veřejnosti a řazeno mezi nejvýznamnější osobnosti našeho národa. Při rozvoji českého elektrotechnického průmyslu na přelomu 19. a 20. století však sehrála významnou úlohu řada dalších osobností. Stejný význam jako František Křižík pro Čechy a Prahu má pro Moravu a Brno Josef Donát - elektrotechnik, konstruktér, vynálezce, průmyslník a vlastenec, jehož jméno je nezaslouženě skryto ve stínu zapomnění. Třípól přináší  k 80. výročí úmrtí Ing. Josefa Donáta jeho biografii.

Ačkoliv se některým lidem (bohužel i některým politikům) jeví jako neužitečný, zdrojem veškerého pokroku lidské společnosti vždycky byl a je základní výzkum a jeho nositelé. Kupodivu to názorně vystihnul bývalý francouzský president Nicolas Sarkozy: "Bez základního vědeckého výzkumu nemohou přijít žádné nové aplikace. Koneckonců, elektřina ani žárovka nebyly vynalezeny postupnými inovacemi svíčky." V historii vědy a techniky se mnohdy stávalo, že se jednotliví badatelé vynořili na různých místech a ve stejném čase, zcela nezávisle na sobě, se shodnými tvůrčími myšlenkami, hypotézami, projekty a pokročilejší technikou. Obvykle se to vysvětluje tím, že žili v době, kdy již dospěla úroveň poznání k nutnosti přijít s novými objevy a vynálezy na svět. Platí to také v případě objevu slupkové struktury atomového jádra, který zcela nezávisle na sobě učinili v letech 1948-1950 dva vědci a budoucí nositelé Nobelovy ceny: americká fyzička polského původu Marie Goeppert-Mayerová (1906 - 1972) a německý fyzik J. Hans D. Jensen (1907 - 1973), od jehož narození letos uplynulo 110 let.

„Učenec nestuduje přírodu, protože je užitečná; studuje ji, protože mu přináší potěšení, a potěšení mu přináší, protože je krásná. Kdyby příroda nebyla krásná, nestála by za poznání a život by nestál za to, aby byl žit.“ (Henri Poincaré). K učencům, kteří vyznávali stejné krédo, patřil i lékař, botanik a chemik nizozemsko-francouzsko-rakouského původu Nicolaus Joseph von Jacquin, od jehož úmrtí letos uplynulo 200 let.

"Prožíváme složité období, které se u železnic projevuje hlubokým poklesem přepravy jak osobní, tak i nákladní. To má za následek bolestnou ztrátu výdělečné možnosti pro značný počet zaměstnanců a nedostatek prostředků pro náležité honorování jejich těžké a odpovědné práce...“, uvedl v roce 1934 prvorepublikový ministr železnic Rudolf Bechyně (1881-1948). Jak je vidět, postavení železnic nebylo v naší novodobé historii ani zdaleka bezproblémové, ostatně tento stav platí dodnes. Přitom první železnice vítala většina našich předků s nadějí, že „oučinkováním železnodrah stanou se vzdálení národové bližšími sousedy, bude jim lehčeji ze svých nadbytků vespolek sobě sdíleti a vzájemně nedostatkům předcházeti“.