První srpnový víkend letošního roku začne přistávací manévr americké sondy Curiosity na Marsu. Vozítko o velikosti malého auta pohání jaderné baterie využívající energii z rozpadu radioaktivních prvků. Pro intenzivní vesmírný výzkum vyvíjí NASA malé jaderné reaktory schopné dlouhodobě podporovat výzkumné stanice na povrchu Měsíce a Marsu. Rusko zase intenzivně pracuje na prototypu jaderného pohonu pro raketové lety za hranici naší Sluneční soustavy.

Po havárii v jaderné elektrárně Fukušima se hodně začalo mluvit o testování jaderných elektráren. Řada jaderných elektráren byla dočasně uzavřena, podrobena přísným testům, a teprve poté byly některé z nich opětovně uvedeny do provozu. Není to ovšem tak, že by se nikdy před tím bezpečnost jaderných elektráren netestovala, právě naopak – zkoušky, jakou zátěž elektrárna a ochranná obálka kolem reaktoru vydrží, jsou staré jako historie jaderné energetiky. Pojďme se podívat na historii kontejnmentů, obálek chránících atomový reaktor.

Bezdrátové dobíjení elektromobilů se stává realitou. Výkon a cena za použití nových dobíjecích zařízení budou srovnatelné s klasickými stanicemi. Nový způsob dobíjení by měl vyřešit především problémy s omezenou dojezdovou vzdáleností elektromobilů.

Radiace je již několik desetiletí vnímána jako škodlivá, a to dokonce i ve velmi malých množstvích. Proto se od 50. let 20. století na jaderná zařízení a provozy uplatňují velice přísná opatření, která mají za cíl snížit množství člověkem přijímaných dávek na minimum. Zatímco světový průměr dávky, kterou člověk obdrží z přírodního pozadí během celého svého života, se pohybuje okolo 150 mSv, na některých místech naší planety je to dokonce 1000 mSv. (Pro porovnání: v oblastech kontaminovaných následkem černobylské havárie je to 210 mSv.) Je tedy zřejmé, že tato dávka se liší v závislosti na lokalitě.

Země má magnetické pole, které je pravděpodobně vytvářeno rotací kovového zemského jádra. O tomhle už asi slyšel každý školák, ale pozornějšího čtenáře zaujme slovíčko „pravděpodobně“. Ve skutečnosti nevíme, jak zemské magnetické pole vzniká ani co ho udržuje. Jenom se domníváme, že za to může jev podobný principu dynama odehrávající se v nitru naší planety. Jedním ze způsobů, jak to ověřit, je postavit si model zemského jádra v laboratoři.

„Venku zuří solární bouře, kapitáne!“ „Je vše připraveno?“ „Ano, pane!“ „Vypusťte gumové kuře!“ Říkáte si, že se asi někdo zbláznil? Ani v nejmenším. V březnu roku 2012 se vstříc solární bouři opravdu vydalo gumové kuře. Stalo se tak v rámci školního projektu žáků Bishop Union High School v Kalifornii.