Pohádková elektrárna Les Království vyrábí na Labi bezemisní elektřinu od r. 1923. Ve stejném roce zahájila provoz na Svratce v Brně elektrárna Komín. Obě ČEZ zmodernizoval pro potřeby moderní energetiky 21. století. Jubileum slaví také další východočeská elektrárna Pastviny, je jí 85 let. Více než 100 let fungují spolehlivě i elektrárny Čeňkova Pila na Šumavě, Hučák v Hradci Králové a Želina na Ohři.

67. Generální konference IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) ve Vídni letos v létě vyzvala státy světa, aby se připojily k nové iniciativě – laboratorní síti, která bude generovat a uchovávat data potřebná k efektivnímu hospodaření s vodními zdroji. Global Water Analysis Laboratory (GloWAL) Network (Globální laboratorní síť pro analýzu vody) byla vytvořena jako odezva na krizi způsobenou změnou klimatu a projevující se záplavami, stoupáním mořské hladiny, úbytkem ledovců, suchem, lesními požáry atd. Globální oteplování mění rozložení vody na světě, některé oblasti se stávají suššími, některé se zaplavují. Ubývá vodních zdrojů, jsou znečistěné, nepředvídatelně se mohou ztrácet.

Více než 20 tisíc českých domácností už má na střeše vlastní elektrárnu a tisíce dalších se k tomu chystají. Za slunečného počasí jedou panely naplno, co ale dělat v zimě, kdy zapadají sněhem? Propad výroby je opravdu znatelný. I při kratších dnech a menší intenzitě osvitu se vyplatí získat ze slunce každou kilowatthodinu. Správná údržba, moderní panely a využití předpovědi počasí umožní vyrobit i desítky kWh navíc. Zima však může přinášet také výhodu - chladnější počasí zvyšuje účinnost panelů.

V sedmdesátých letech bylo jasné, že tokamak pro termojadernou fúzi udrží plazma potřebnou dobu, bude-li dostatečně velký. Stavěly se giganti JET (1983, EU), TFTR (1982, USA), JT-60 (1985, Japonsko), T-15 (1988, SSSR) a další. Divertor, protažený průřez vakuové komory, supravodivé vinutí hlavních cívek (a nejlépe všech, nejenom hlavních) byly jejich charakteristické znaky. Známkou kvality bylo dosažení H-modu – režimu vysokého udržení.

Pak se začal budovat největší z největších: v roce 2007 proběhly archeologické průzkumy tři kilometry od Cadarache, sídla vlajkové lodi francouzské termojaderné fúze – tokamaku ToreSupra. Byla zahájena stavba tisíciletí – stavba tokamaku ITER. Před historickým rokem dlouho trvalo, než kandidaturu vzdalo Japonsko ve prospěch Evropy. Nebylo to zadarmo. Jedna z odměn byla spoluúčast Evropy při stavbě celosupravodivého japonského tokamaku JT-60SA. Nebyla to modernizace JT-60, nýbrž stavba zcela nového zařízení.

Třípól měl tu čest, že byl přímo u křtu nejnovější knihy o jaderné fúzi na českém knižním trhu. Šéfredaktorka Marie Dufková jí byla 3. listopadu kmotrou. Knížku napsal prof. RNDr. Jan Mlynář , PhD., a RNDr. Věra Krajčová, PhD. z fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Název „Nejžhavější sen pod Sluncem“ by mohl nezasvěcené knihkupce vést k domněnce, že knížka patří do oddělení erotické literatury, jak trefně poznamenal při křtu na jaderné fakultě odborný redaktor prof. RNDr. Petr Kulhánek, CSc. Podtitul ale vše vysvětlí: Termojaderná fúze a ITER.

Tokamak je v podstatě transformátor. Primární vinutí u tokamaku ITER se nazývá centrální solenoid. První tokamaky, jako správné transformátory, měly obě vinutí, primár a sekundár navinuté na jhu, aby se magnetický tok příliš nerozptyloval do prostoru. Poslední tokamaky používají tzv. vzduchový transformátor, to je transformátor bez jha. Magnetický tok primáru je tak silný, že intenzita v místě sekundáru – provazce plazmatu – stačí vybudit požadovaný elektrický proud. Hmotnost a náklady, které se absencí jha ušetří, se také počítají. Elektrický proud vybuzený v plazmatu plazma nejen ohřívá, ale spolu s magnetickým polem vnějších cívek izoluje plazma od stěn vakuové komory.