Wikipedie na téma vodního trkače uvádí: “Vodní trkač je jednoduché vodní čerpadlo, poháněné vodou. Využívá energii proudící vody. Proud vody je pravidelně uzavírán trkacím ventilem. Vzniklé rázy slouží k čerpání vody přes výtlačný ventil do výšky několikanásobně vyšší, než je rozdíl hladin vody, která trkač pohání.“ Na internetu však najdeme na toto téma i značně poetičtější vysvětlení: „Trkač není zařízení, které si člověk koupí (nebo postaví), spustí a jde pryč. Trkač je jako umělecký hudební nástroj. Je třeba mu věnovat čas a pečlivě jej naladit na podmínky, v nichž má fungovat. Dobře se vám za to odmění. Je-li provozován sezónně, je třeba mu věnovat péči i „po koncertě” a pečlivě jej uložit. Je to úžasné zařízení. Vydržím dlouhé minuty sedět v lese u potoka a pozorovat rytmický koncert běžícího trkače, doprovázený šuměním mohutného vějíře rozstřikované vody. Je to skoro tak uklidňující, jako pověstné pozorování rybiček v akváriu.“ http://www.pterodactylus.cz/trkac2005.php

29. ledna 2009 zahájila Evropská komise provoz superpočítačové sítě pro vědce, kteří se podílejí na projektu ITER, tj. prvního reaktoru využívajícího jadernou fúzi.

Znějí vám zákony termodynamiky poněkud archaicky? Nedivte se, platí totiž od nejstarších věků a nejspíš také platit budou, co fyzika fyzikou bude. Pro současníky tkví jejich kouzlo v tom, že i přes svou nepochybně negativní formulaci (jde jen o zákazy, ostatně jako v případě skoro všech zákonů vymyšlených lidmi pro obyvatele naší planety) jsou kupodivu velmi konstruktivní. Dokonce do té míry, že z nich lze odvodit pozitivní výsledky, ba i návod, jak měřit a číselně stanovit teplotu. Ta se pak nazývá teplotou termodynamickou a měří se v kelvinech (K).

Texaská univerzita vyvíjí nové kondenzátory, tzv. ultrakapacitory, založené na principu grafenových vrstev. Grafen je název pro nový materiál na bázi uhlíku. Je tvořen plochými molekulami o šířce jednoho atomu uhlíku, patří do skupiny fullerenů. Jeho pomocí lze vytvořit atomární tenké vrstvy.

Tepelná čerpadla jsou stále populárnějším zařízením využívaným pro alternativní vytápění. Jsou poháněna elektřinou a pro vytápění umějí využívat nízkopotenciální teplo, tedy teplo z našeho okolí. Fungují jednoduše – jako obrácená lednička. Z vnějšího prostředí (půda, voda apod.) odebírají teplo a dodávají ho do domu či bytu.

Státy Evropské unie dovážejí přes 200 miliard m³ zemního plynu ročně, tedy polovinu své spotřeby. Na Rusku, odkud pochází téměř polovina tohoto množství, tak sedmadvacítka závisí z jedné čtvrtiny. Některé unijní země jako je Slovensko či Bulharsko však jsou na ně odkázány stoprocentně. Česko je na ruských dodávkách závislé téměř ze tří čtvrtin a sousední Rakousko také více než z poloviny.