Historický model posledních 12 000 let upozorňuje na to, že ačkoliv jsou lidé přizpůsobiví, náš druh je zcela vydán na milost a nemilost klimatu. Homo sapiens se vyvinul v Africe asi před 200 000 lety, ale opustil tento kontinent až před 70 000 lety. Teprve potom začal náš předek kolonizovat Evropu, Asii, Australasii a nakonec obě Ameriky. Vzniká otázka, proč naši předkové zůstávali tak dlouho v Africe a co je nakonec přimělo ke stěhování.

První krok ke změně z rančerského volného života a jeho kočovné kultury v Severní Americe k uzavřeným hranicím znamenal obyčejný drát. Byl však málo efektivní a dobytek jej snadno prorazil. Počátky pokusů vyrobit něco podobného ostnatému drátu spadají do roku 1867, kdy si Lucien B. Smith ze státu Ohio nechal patentovat svoje řešení.

Někdy pro stromy nevidíme les. Obrovská čísla přesahují naše chápání. Je těžké si představit milion, o miliardě vůbec nemluvě. Omezit věci co do rozměrů, učinit skutečnějšími a bezprostřednějšími pomáhá jejich převedení na srozumitelná čísla. V roce 1990 se poprvé objevil návrh na symbolické zobrazení stavu světa, o dva roky později prezentovaný na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru: celá lidská populace je zmenšena tak, že tvoří jedinou globální vesnici o 100 lidech, jejichž skupiny podle různých hledisek však zůstávají v poměru podle reálného světa. Jak by taková vesnice vypadala? Žilo by v ní 60 lidí z Asie, 14 Afričanů, 13 lidí z obou Amerik, 12 Evropanů a 1 Australan či Novozélanďan. Bělochů by bylo 30. Pouhých 5 lidí by vlastnilo 32 % veškerého majetku a všech pět by bylo ze Spojených států. Z celé stovky všech vesničanů by 80 mělo podprůměrnou životní úroveň, 34 by neumělo číst, 50 by trpělo podvýživou, jen 7 by vlastnilo počítač a jen jeden by měl vysokoškolské vzdělání. Divná vesnice, že?

Všichni jsme asi někdy zaslechli hádanku: „Co je těžší, kilo peří, nebo kilo železa?“ a také jsme (snad také všichni) odpověděli, že obě stejně, protože kilogram jakékoliv látky váží stále kilogram. Pokusme se ale ukázat, že tato otázka nemá tak jednoduché řešení a lze na ni odpovědět několika způsoby. Pomůže nám simulace, vytvořená v programu Algodoo.

Začátkem května 2013 dosáhl experimentální letoun X-51A waverider nad Tichým oceánem rychlosti větší než 6 116 km/h, tedy 5,1 Ma. Charlie Brink, manažer programu v Air Force Research Laboratory, řekl: „Byl to naprostý úspěch. Myslím, že všechno, co jsme se z vývoje X-51A waverider naučili, bude sloužit jako základ pro budoucí výzkum hypersonických letadel a v neposlední řadě pro praktické využívání nadzvukového letu.”

Lidé obávající se radioaktivity by si měli vybírat oblasti s minimální radioaktivitou místních hornin. Umístění jaderných zařízení přitom nemusejí brát v úvahu – tak zní hlavní závěr práce Středoškolské odborné činnosti Jakuba Smrčka z Gymnázia Na Pražačce. Jakub zpracoval výsledky svých měření z okolí Jaderné elektrárny Temelín, uhelné Elektrárny Ledvice a Teplárny Třebíč. K výběru svého tématu říká: „Žijeme v době, kdy se o jaderných elektrárnách a s nimi spojeném ionizujícím záření relativně často diskutuje. Jako jeden z argumentů proti provozu jaderných zařízení často zaznívá tvrzení, že v jejich okolí dochází k nárůstu ozáření obyvatelstva. Proto jsem chtěl měření v okolí jaderného zařízení provést sám a porovnat ho s měřením na vzdálené lokalitě. Doufám, že má práce přispěje k vědečtějšímu a fakty podloženějšímu přístupu k problematice jaderné energetiky.“