Rubriky

Sluneční záření dopadá na zemský povrch a část jeho energie můžeme přímo přeměnit na teplo. Sestrojíme si dva modely slunečních vařičů, které se ve větším a dokonalejším provedení využívají hlavně v chudých zemích k vaření jídla.

Větrné elektrárny vyrábějí elektrickou energii přeměnou z energie proudícího vzduchu. Stavba těchto typů elektráren má smysl jen tam, kde vane vítr často a má dostatečnou rychlost. Tento návod na výrobu pokusného modelu nás zavede do světa meteorologie. Rychlost větru totiž potřebujeme znát nejen při hledání místa pro větrnou elektrárnu, ale i při předpovídání počasí.

Minule jsme se zastavili u tří jevů, kterých jsme si jako pozorní experimentátoři všimli při přípravě pokusů na téma „globální oteplení“. Připomínáme, že „sladkou“ a slanou vodu (či led) odlišujeme pomocí potravinářského barviva: červená barva = „sladká“ voda, modrá barva = slaná voda. Dnes se soustředíme na další zajímavé a na první pohled možná nepochopitelné jevy, které se však projeví až v průběhu samotných pokusů – při tání ledu.

V minulém příspěvku jsme popsali několik jednoduchých pokusů, které nás přesvědčily o tom, že k údajnému zvyšování hladin moří a oceánů nemůže docházet táním plujících ledových ker. Při přípravě pokusů a v jejich průběhu si můžete všimnout několika zajímavých (případně i zdánlivě nepochopitelných) jevů, z nichž některé odporují tzv. zdravému selskému rozumu. Dnes si popíšeme tři z nich, při jejichž objasňování nám postačí základní znalosti školní fyziky.

Pojmem „globální oteplování“ rozumíme pozvolný nárůst průměrné teploty zemského povrchu, oceánů a atmosféry. Zatímco na samotné existenci oteplování se většina odborníků shoduje, příčina tohoto jevu jednoznačně objasněna není. Podle části vědců je globální oteplování způsobeno stále rostoucí koncentrací tzv. skleníkových plynů v atmosféře, které vznikají především lidskou činností. Odpůrci tohoto názoru považují rostoucí průměrnou teplotu za přirozený proces, vyvolaný například změnou sluneční aktivity.

Vodní kolo vynalezli lidé už před více než 2100 lety. Staří Římané využívali otáčivý pohyb vodního kola k mletí obilí. V časech průmyslové revoluce před vynálezem parního stroje sloužila vodní kola jako zdroj energie také k pohonu strojů v prvních továrnách a k pohonu těžebních strojů v dolech.