Rubriky

V roce 1974 učinilo pár čínských rolníků největší archeologický objev 20. století. Ve snaze vykopat novou studnu  narazili v hloubce pěti metrů na obrovské množství keramických střepů. Přivolaní vědci začali postupně odhalovat něco neuvěřitelného: obrovské podzemní prostory se stovkami a stovkami soch... Jsou tu vojáci, lučištníci, koně, jezdci, vozy, akrobaté, hudebníci... Všichni tu jsou proto, aby doprovodili na poslední cestě do záhrobí svého vladaře. Hliněná armáda střeží hrobku čínského císaře Čchin Š-chuang Ti (Qin Shi Huang Di) (259 – 210 př. n. l.).  A není tu jen armáda. Císař si vzal s sebou do hrobu celý svůj dvůr věrně vyvedený ve vypálené hlíně.

Zemská atmosféra obsahuje 78,1 objemových procent dusíku N₂ coby prvku. Až do počátku 20. století jsme ho však neuměli využít a jediným značně omezeným zdrojem vázaného dusíku pro použití v chemii byl přírodní chilský ledek, obsahující jako základní složku dusičnan sodný NaNO₃. Zavedením průmyslové karbonizace uhlí při výrobě svítiplynu a koksu byl při čištění surového plynu z absorpčních pracích vod získáván desorpcí plynný amoniak, hovorově „čpavek“. O jeho přímou syntézu z prvků se pokoušela celá řada chemiků již od roku 1785, kdy francouzský učenec C. L. Berthollet podal důkaz o tom, že se amoniak skládá z vodíku a dusíku. Teprve až v roce 1909 vyvinul německý fyzikální chemik Fritz Haber (1868-1934) ve spolupráci s chemickým technologem Carl Boschem (1874-1940) vůbec první průmyslový vysokotlaký proces – katalytickou syntézu amoniaku z prvků, později nazvanou jejich jménem a oceněnou udělením dvou Nobelových cen za chemii.

Od chvíle, kdy první člověk vstoupil na povrch Měsíce, uplynulo už 45 let. Nyní se o Měsíci opět začalo mluvit - jako o možné základně pro meziplanetární lety. Začalo plánování trvalé, nezávislé měsíční základny. Nebo tankovací stanice pro kosmické lodě.  Všichni se předhánějí v „druhém dobytí Měsíce“.

Říkají vám dnes ještě něco stupně Réaumura? Letos je tomu 260 let od úmrtí francouzského polyhistora René-Antoine de Réaumura. Tento fyzik, chemik, metalurg, matematik, právník, zoolog, botanik, fyziolog, paleontolog, meteorolog, technolog etc., člen pařížské (1710) a petrohradské (1737) Akademie věd, vpravdě naplňuje označení „polyhistor“ pro člověka se širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jeho přátelé o něm říkali, že je „Plinius 18. století“ (podle římského válečníka a filozofa Plinia staršího, autora rozsáhlé 37 svazkové encyklopedie „Naturalis historia“, která byla pro Evropu hlavním pramenem poznání o přírodě až do období humanismu).

Společnost Centrum výzkumu Řež s. r. o. provozuje dva výzkumné jaderné reaktory. Oba vznikly rekonstrukcí a modernizací svých starších předchůdců. Oba v letošním roce slaví jubilea: Výzkumný reaktor LR-0 slaví 35 let od spuštění a výzkumný reaktor LVR-15 dokonce 60 let. Jeho předchůdce VVR-S se stal v roce 1957 prvním jaderným reaktorem u nás. Československo se tak stalo devátou zemí na světě, která postavila a zprovoznila vlastní reaktor.

Ve vesmíru byl dražší než Apollo pouze projekt vesmírné stanice ISS. ITER je na Zemi projektem v dosavadní historii dokonce daleko nejdražším. Faktem je, že program Apollo byl více méně produktem studené války Východu a Západu, zatímco ITER je produktem, který začal studenou válku naopak rozpouštět. Na počátku dobývání vesmíru si mnozí kladli otázku, k čemu je to dobré kromě získání politické prestiže. Na úplném počátku „dobývání“ termojaderné pevnosti však bylo přesně dáno, proč se tak děje. Možná neuškodí, když si připomeneme postoj CERNu v roce 1958, v okamžiku, kdy mu Euratom chtěl svěřit dohled nad začínající evropskou termojadernou fúzí: „My se zabýváme základním výzkumem (CERN), zatímco výzkum termojaderné fúze má jediný cíl – připravit termojaderná kamna.“ Hledejme, co dva mimořádné programy spojuje! Co mají Apollo a ITER společné?