Rubriky

Výkonem 15 000 kWh by stacionární dieselový motor v areálu elektrárny DONG v dánském hlavním městě Kodaň mohl pohánět 200 běžných osobních aut střední třídy, s objemem motoru 1,6 litru a výkonem 75 kW. Neméně impozantní je porovnání hmotnosti celého stroje: činí 1400 tun. To odpovídá hmotnosti 280 slonů nebo 1120 osobních aut Volkswagen Passat. Kdyby osobní auto ujelo za dobu své životnosti 300 000 km, potřebovalo by na to asi 6 000 hodin chodu motoru. Kodaňský Goliáš mezi stacionárními dieselovými motory už má „najeto“ 75 000 hodin provozu.

Tunely známe různé… Aniž bychom zabíhali do podrobností, ten vídeňský se ode všech na světě podstatně liší. Pod názvem Rail Tec Arsenal se totiž skrývá technologicky vyspělé zařízení s plným oficiálním jménem klimatický aerodynamický kanál. Ve Vídni slouží k testování nejrůznějších technických zařízení – od kolejových vozidel až po rotory větrných elektráren nebo transformátory. Úspěšně jím „projel“ např. i nový elektrický jednopodlažní vlak RegioPanter, vyráběný v plzeňské Škodě Transportation, který právě plní své homologační „kolečko“. Abychom byli přesní – ve Vídni mají čtyři testovací tunely, ve dvou z nich může mrznout, až to praští.

Uvnitř kontejnmentů a reaktorových hal jaderných elektráren se umisťují tzv. rekombinátory vodíku. Jsou připraveny zafungovat v případě, že by se v ovzduší objevil plynný vodík – ten totiž v kombinaci se vzduchem vytváří třaskavou směs. Rekombinátory vodík „vychytají“ a podstatně tak snižují nebezpečí exploze uvnitř jaderného zařízení v případě hrozící havarijní události.

Příští doba ledová by správně měla nastat do 1500 let. Díky vysokým emisím oxidu uhličitého (CO₂) se tak ale nestane a další doba ledová se odsouvá. Tvrdí to tým vědců, jehož zjištění zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Ve čtvrtek 23. února se v prostorách Hvězdárny a planetária Brno uskutečnila mimořádná akce – workshop „Jaderná energie a vesmír“. Workshop byl zaměřen na současné i budoucí využití jaderné energie ve vesmíru, zejména při konstrukci kosmických sond a satelitů.

Abychom mohli elektrickou energii využít, musíme ji nejen vyrobit, ale také dopravit k odběratelům. K tomu se dnes využívá mnoho složitých rozvodných a přenosových zařízení. Jak tomu však bylo v počátcích rozvoje elektroenergetiky ve druhé polovině 19. století? O zavedení moderní přenosové trojfázové soustavy se významně zasloužil i ruský fyzik M. O. Dolivo-Dobrovolskij, který se narodil právě před 150 lety.