Biografie

Zatímco v zahraničí existovaly již v osmdesátých letech devatenáctého století velké elektrotechnické továrny (například v Německu měl tehdejší elektrotechnický závod Siemens & Halske v Berlíně asi 1 200 zaměstnanců, kteří kromě měřicí a sdělovací techniky vyráběli také elektrické motory a generátory), český elektrotechnický průmysl byl teprve v počátcích a čekal na svoje budovatele. Prvním z nich byl elektrotechnik, vynálezce a podnikatel František Křižík (1847-1941), jehož jméno jako „českého Edisona“ je trvale zapsáno do povědomí široké veřejnosti a řazeno mezi nejvýznamnější osobnosti našeho národa. Při rozvoji českého elektrotechnického průmyslu na přelomu 19. a 20. století však sehrála významnou úlohu řada dalších osobností. Stejný význam jako František Křižík pro Čechy a Prahu má pro Moravu a Brno Josef Donát - elektrotechnik, konstruktér, vynálezce, průmyslník a vlastenec, jehož jméno je nezaslouženě skryto ve stínu zapomnění. Třípól přináší  k 80. výročí úmrtí Ing. Josefa Donáta jeho biografii.

Ačkoliv se některým lidem (bohužel i některým politikům) jeví jako neužitečný, zdrojem veškerého pokroku lidské společnosti vždycky byl a je základní výzkum a jeho nositelé. Kupodivu to názorně vystihnul bývalý francouzský president Nicolas Sarkozy: "Bez základního vědeckého výzkumu nemohou přijít žádné nové aplikace. Koneckonců, elektřina ani žárovka nebyly vynalezeny postupnými inovacemi svíčky." V historii vědy a techniky se mnohdy stávalo, že se jednotliví badatelé vynořili na různých místech a ve stejném čase, zcela nezávisle na sobě, se shodnými tvůrčími myšlenkami, hypotézami, projekty a pokročilejší technikou. Obvykle se to vysvětluje tím, že žili v době, kdy již dospěla úroveň poznání k nutnosti přijít s novými objevy a vynálezy na svět. Platí to také v případě objevu slupkové struktury atomového jádra, který zcela nezávisle na sobě učinili v letech 1948-1950 dva vědci a budoucí nositelé Nobelovy ceny: americká fyzička polského původu Marie Goeppert-Mayerová (1906 - 1972) a německý fyzik J. Hans D. Jensen (1907 - 1973), od jehož narození letos uplynulo 110 let.

„Učenec nestuduje přírodu, protože je užitečná; studuje ji, protože mu přináší potěšení, a potěšení mu přináší, protože je krásná. Kdyby příroda nebyla krásná, nestála by za poznání a život by nestál za to, aby byl žit.“ (Henri Poincaré). K učencům, kteří vyznávali stejné krédo, patřil i lékař, botanik a chemik nizozemsko-francouzsko-rakouského původu Nicolaus Joseph von Jacquin, od jehož úmrtí letos uplynulo 200 let.

"Prožíváme složité období, které se u železnic projevuje hlubokým poklesem přepravy jak osobní, tak i nákladní. To má za následek bolestnou ztrátu výdělečné možnosti pro značný počet zaměstnanců a nedostatek prostředků pro náležité honorování jejich těžké a odpovědné práce...“, uvedl v roce 1934 prvorepublikový ministr železnic Rudolf Bechyně (1881-1948). Jak je vidět, postavení železnic nebylo v naší novodobé historii ani zdaleka bezproblémové, ostatně tento stav platí dodnes. Přitom první železnice vítala většina našich předků s nadějí, že „oučinkováním železnodrah stanou se vzdálení národové bližšími sousedy, bude jim lehčeji ze svých nadbytků vespolek sobě sdíleti a vzájemně nedostatkům předcházeti“.

Historie lidstva je i historií vojenství. Letos si v této oblasti mimo řady dalších smutně proslulých výročí připomínáme i rok 1787, kdy byl v tunelech pro umístění děl na legendární britské námořní základně Gibraltar úspěšně předveden tehdy nový druh dělostřelecké munice – šrapnel. Poté tato munice postupně doplnila výzbroje všech armád. U zrodu šrapnelů stál anglický důstojník Henri Shrapnel. Za důmyslný vynález se mu dostalo slávy i peněz již během života, což se mnohým jiným objevitelům nepodařilo. Ačkoliv šrapnely už dlouho patří minulosti, představovaly ještě na začátku první světové války (1914-1918) nejběžnější munici pro děla a houfnice. I proto mělo dělostřelectvo na svědomí 70 % obětí.

V dějinách vědy a techniky jsou osobnosti, které se těší trvalému zájmu veřejnosti. Na druhé straně existují také tací, kteří stojí mimo centrum pozornosti laiků i odborníků. Zatímco například teoretický fyzik Stephen Hawking (1942) je jedním z nejznámějších vědců a myslitelů naší doby, jen úzký okruh specialistů zná jeho kritika a oponenta, rusko-belgického fyzikálního chemika, filozofa, nositele Nobelovy ceny a univerzitního profesora Ilyu Prigogina (1917-2003). Přitom jeho objevů v oblasti termodynamiky nerovnovážných stavů a struktur a teorie samoorganizace využívá řada teoretických i aplikovaných oborů - nejen přírodní vědy, ale i tak odlišná odvětví lidské činnosti, jako je obchod, management, ekonomika, energetika, psychologie, umění, hudba, teologie apod. Jádrem Prigoginova díla je myšlenka samoorganizace, kterou zobecnil ve svých filozofických dílech.