Biografie

„Učenec nestuduje přírodu, protože je užitečná; studuje ji, protože mu přináší potěšení, a potěšení mu přináší, protože je krásná. Kdyby příroda nebyla krásná, nestála by za poznání a život by nestál za to, aby byl žit.“ (Henri Poincaré). K učencům, kteří vyznávali stejné krédo, patřil i lékař, botanik a chemik nizozemsko-francouzsko-rakouského původu Nicolaus Joseph von Jacquin, od jehož úmrtí letos uplynulo 200 let.

"Prožíváme složité období, které se u železnic projevuje hlubokým poklesem přepravy jak osobní, tak i nákladní. To má za následek bolestnou ztrátu výdělečné možnosti pro značný počet zaměstnanců a nedostatek prostředků pro náležité honorování jejich těžké a odpovědné práce...“, uvedl v roce 1934 prvorepublikový ministr železnic Rudolf Bechyně (1881-1948). Jak je vidět, postavení železnic nebylo v naší novodobé historii ani zdaleka bezproblémové, ostatně tento stav platí dodnes. Přitom první železnice vítala většina našich předků s nadějí, že „oučinkováním železnodrah stanou se vzdálení národové bližšími sousedy, bude jim lehčeji ze svých nadbytků vespolek sobě sdíleti a vzájemně nedostatkům předcházeti“.

Historie lidstva je i historií vojenství. Letos si v této oblasti mimo řady dalších smutně proslulých výročí připomínáme i rok 1787, kdy byl v tunelech pro umístění děl na legendární britské námořní základně Gibraltar úspěšně předveden tehdy nový druh dělostřelecké munice – šrapnel. Poté tato munice postupně doplnila výzbroje všech armád. U zrodu šrapnelů stál anglický důstojník Henri Shrapnel. Za důmyslný vynález se mu dostalo slávy i peněz již během života, což se mnohým jiným objevitelům nepodařilo. Ačkoliv šrapnely už dlouho patří minulosti, představovaly ještě na začátku první světové války (1914-1918) nejběžnější munici pro děla a houfnice. I proto mělo dělostřelectvo na svědomí 70 % obětí.

V dějinách vědy a techniky jsou osobnosti, které se těší trvalému zájmu veřejnosti. Na druhé straně existují také tací, kteří stojí mimo centrum pozornosti laiků i odborníků. Zatímco například teoretický fyzik Stephen Hawking (1942) je jedním z nejznámějších vědců a myslitelů naší doby, jen úzký okruh specialistů zná jeho kritika a oponenta, rusko-belgického fyzikálního chemika, filozofa, nositele Nobelovy ceny a univerzitního profesora Ilyu Prigogina (1917-2003). Přitom jeho objevů v oblasti termodynamiky nerovnovážných stavů a struktur a teorie samoorganizace využívá řada teoretických i aplikovaných oborů - nejen přírodní vědy, ale i tak odlišná odvětví lidské činnosti, jako je obchod, management, ekonomika, energetika, psychologie, umění, hudba, teologie apod. Jádrem Prigoginova díla je myšlenka samoorganizace, kterou zobecnil ve svých filozofických dílech.

Univerzální dopravní prostředek pohybující se na vzduchovém polštáři těsně nad vodní hladinou nebo nad povrchem země se nazývá vznášedlo. Vzduchový polštář je tvořen proudem vzduchu, který vhánějí dmychadla pod vznášedlo otvory ve dně jeho trupu. Většina vznášedel má po celém obvodu speciální pružnou manžetu (zesílenou obrubu z plochého materiálu), která se naplňuje vzduchem a brání rychlému unikání plynu vháněného pod stroj. Díky tomu vzniká pod vznášedlem trvalý přetlak (tlak větší než okolní tlak barometrický), který spolu s reaktivní silou danou vzduchem vrhaným dolů pomáhá udržet celé zařízení nad vodou či pevninou – nad ledem, sněhem, trávou, pískem a jiným terénem. Pohyb vznášedlům obvykle zajišťují mohutné výkonné vrtule umístěné v zadní části stroje. K řízení se používá směrového kormidla stejně jako u letadel, nebo také obracečů tahu umístěných po stranách pohonného dmychadla.

Spoluzakladatel české fyzikálně-chemické školy profesor Rudolf Brdička získal světovou proslulost využitím polarografie k rozpoznávání rakovinových změn v lidském organismu. Byl žákem a spolupracovníkem prvního profesora fyzikální chemie na pražské UK, nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Heyrovského. Od jeho narození letos uplynulo 110 let.