Biografie

Středověká Evropa byla svázána náboženskými dogmaty a své vzdělance izolovala od učení nevěřících. Pokud k nim pronikly nové poznatky uvedené v arabských vědeckých dílech, církevní autority je okamžitě označily za černou magii a dílo ďáblovo. Zkoumat přírodu se prostě nenosilo, protože „in“ byla Bible. Společenské uvolnění, které přineslo období renesance a následný rozmach věd i umění se nevyhnul ani naukám o přírodě. S touto érou úzce souvisí letošní výročí 400 let, které uplynuly od úmrtí italského renezančního polyhistora Giovanni Battisty Della Porta (1536-1615), nazývaného „profesor tajemství“.

V době raného středověku byli nositeli veškerých znalostí katoličtí kněží a mniši. Medicínou se často zabývali pouze teoreticky a chirurgii z ní zcela vyloučili. Církev svým ediktem chirurgii zakázala již ve 2. století n. l. Pitva lidské mrtvoly s cílem určit příčinu neočekávané smrti zemřelého se uskutečnila v Bologni až v roce 1302. Od narození renesančního vlámského anatoma Andrease Vesalia, lékaře a pedagoga, který způsobil revoluci ve studiu přírodních věd a v lékařské praxi, uplynulo 500 let.

Objevitel penicilinu Alexander Sir Fleming se před 70 lety dočkal jen třetiny Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii. Jeho život byl plný vědecké intuice, skromnosti i osudových náhod, bez kterých by se asi nikdy nestal slavným. Mezi lidmi v Británii se již po řadu generací vypráví pohádkový příběh o chudém chlapci jménem Alex aneb jak vše dobré se nám vrací zpátky.

Zřejmě největší vědec všech dob – Isaac Newton – žil na přelomu 17. a 18. století v letech 1642 (1643) až 1727. Považuje se za jednoho z nejvýznamnějších vědců všech dob či dokonce za zakladatele moderní fyziky a vědy vůbec. Velice se též zabýval magií. Střídala se u něho období neuvěřitelného myšlenkového soustředění, kdy zapomínal na běžné denní úkony, s léty depresí a podivínství, kdy panovaly pochybnosti o jeho duševním zdraví. I to však můžeme považovat za příznaky geniality. Na jeho počest byla pojmenována fyzikální jednotka síly, newton. Gravitační teorie a představy o prostoru a čase platily ještě dalších 200 let; do té doby, než přišel Albert Einstein.

K vědeckým osobnostem, které se podstatnou měrou zasloužily o rozvoj analytické a separační chromatografie, patří britský chemik Richard Laurence Millington Synge. Vloni uplynulo sto let od jeho narození a dvacet let od jeho úmrtí. Ačkoliv velká část nejoslavovanějších vědeckých a technologických objevů a vynálezů, které změnily svět, je dílem náhodných okolností, nečekaných inspirací a nenadálých změn chápání, věda ve skutečnosti postupuje kupředu řadou relativně malých kroků, z nichž každý staví na práci předchůdců. Cílený výzkum je jednou z nejproduktivnějších metod vědeckotechnického vývoje. Životopis úspěšného vědce Richarda Laurence Millington Syngeho ukazuje, že velké průlomy v zásadě vždy přicházely jako vyvrcholení mnohaleté usilovné práce.

Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že klasická fyzika je v podstatě uzavřenou vědou, která umožňuje vysvětlit všechny fyzikální přírodní jevy a vytvořit ucelený obraz světa. V této souvislosti se často citují výroky dvou tehdy slavných a uznávaných vědců – Williama Thomsona alias lorda Kelvina a Wilhelma Röntgena. První z nich v roce 1900 na své přednášce v londýnském Královském institutu hovořil o zahalení jasného fyzikálního nebe pouze dvěma malými obláčky se zdánlivě nenápadnými problémy k řešení. Druhý ještě v období okolo roku 1920, kdy si již teorie relativity a kvantová fyzika razily cestu moderní fyzikou, se do historie vědy zapsal svým výrokem: „Stále mi nejde do hlavy, že musí člověk používat tak zcela abstraktních úvah a pojmů, aby vysvětlil přírodní jevy.“ Obláčků nad klasickou fyzikou však bylo více. O jejich rozhánění se velkou měrou zasloužil i Američan Robert Hofstadter. Výsledky jeho výzkumů, především aplikace elektronové rozptylové metody na studium struktury atomového jádra a jeho částic, představovaly zcela novou etapu ve vývoji jaderné fyziky.