praví latinské úsloví a něco na tom je i ve vědě. Když jsem začínal s astronomií, tak se mi na koleji kolegové fyzici posmívali.

26. dubna 1986 nadzdvihly tisícitunové víko čtvrtého reaktoru elektrárny Černobyl dva silné výbuchy: nejprve nahromaděná pára, pak vodík vzniklý reakcí páry na zirkoniových obalech paliva. Grafit, který reaktor používal jako moderátor, začal hořet a sloup kouře vynášel do ovzduší tuny radioaktivních prvků.

Tahle divná zkratka patří Správě úložišť radioaktivního odpadu.

Takových míst je po světě spousta, ale málokdo o nich ví. A pokud už ano, většinou přesně netuší, jak takové tvoření budoucnosti probíhá. Ta místa jsou vědecké výzkumné ústavy a aby se veřejnost dozvěděla, co se v nich vlastně děje, pořádají se tu jednou do roka dny otevřených dveří.

V mediích se dnes často vyskytuje tvrzení, že nikdo neví co s jaderným odpadem. To ovšem není pravda. Některá řešení jsou již dlouhou dobu známa a jsou země, které se pro ně již rozhodly.

Ať jste příznivcem jaderné energetiky nebo naopak jejím odpůrcem, vězte, že Česká republika (a dříve Československo) má dlouhou tradici ve využívání jaderné energie. Již po dobu 10 let je součástí českého jaderného programu školní jaderný reaktor Vrabec přispívající k výchově nových jaderných inženýrů.