Lidé obávající se radioaktivity by si měli vybírat oblasti s minimální radioaktivitou místních hornin. Umístění jaderných zařízení přitom nemusejí brát v úvahu – tak zní hlavní závěr práce Středoškolské odborné činnosti Jakuba Smrčka z Gymnázia Na Pražačce. Jakub zpracoval výsledky svých měření z okolí Jaderné elektrárny Temelín, uhelné Elektrárny Ledvice a Teplárny Třebíč. K výběru svého tématu říká: „Žijeme v době, kdy se o jaderných elektrárnách a s nimi spojeném ionizujícím záření relativně často diskutuje. Jako jeden z argumentů proti provozu jaderných zařízení často zaznívá tvrzení, že v jejich okolí dochází k nárůstu ozáření obyvatelstva. Proto jsem chtěl měření v okolí jaderného zařízení provést sám a porovnat ho s měřením na vzdálené lokalitě. Doufám, že má práce přispěje k vědečtějšímu a fakty podloženějšímu přístupu k problematice jaderné energetiky.“

Emise přírodního vodíku začalo studovat francouzské výzkumné centrum IFP Energies Nouvelles (IFPEN) v Rueil-Malmaison. Objev přírodního vodíku (H₂) vyvěrajícího ze dna moří pochází již ze sedmdesátých let. Ukázalo se, že vývěry H₂ jsou překvapivě časté, a to nejen v moři. Úkolem výzkumného projektu je zjistit, zda by se daly energeticky využít.

Nad vesnicí Únětice na severním okraji Prahy odkryl koncem 19. století amatérský archeolog a lékař Čeněk Rýzner dvě pohřebiště. Odborná archeologická i laická veřejnost byla unesena pohledem na vysoce vyspělou kulturu, která se nakonec ukázala být charakteristickou pro velkou část střední Evropy starší doby bronzové. Označení „únětická kultura“ se stalo světově známým. Odkud však pochází měď, kterou únětická kultura tak mistrně zpracovávala?

Právě před 300 lety, 15. května 1713, se v Banské Štiavnici narodil Jozef Karol Hell (Höll), významná postava světového hornictví. V Banskoštiavnickém rudném revíru prožil celý život a také tu 10. března 1789 zemřel.

Co budeme potřebovat: Skleněnou láhev (od minerální vody, od sirupu apod.), mycí prostředek, glycerin, voda, brčko.

Odhaduje se, že pětina populace Země nemá přístup k pitné vodě. Nejhůře postižené oblasti jsou v Asii a severní Africe. Studie IAEA z roku 2006 odhaduje, že v těchto oblastech žije 2,3 miliardy lidí, dalších 1.7 miliardy musí vystačit s méně než 1000 m³ pitné vody na rok. Nedostatek pitné vody v těchto oblastech ohrožuje jejich další rozvoj.