Na severu pokračuje honba za ropou, plynem a cennými minerály. Inuité z kanadské Arktidy, kteří se dosud zabývali jen lovem, se nyní zajímají o jinou kořist – jejich společnost Nunavut Resources Corp. požádala koncem září 2012 Wall Street o půjčku ve výši 18 milionů dolarů. Chtějí ji využít k prospekci v oblasti Kitikmeot na severu Kanady. V této oblasti o rozloze 500 000 km² hodlají objevit zlato, diamanty a lithium. Inuitští prospektoři reprezentují jen část velké honby za přírodními zdroji; ta zcela jistě přemění Arktidu brzy poté, co se zmenší její ledová čepička.

V první části článku o nakládání s jadernými odpady jsme se věnovali historii a současnosti těchto odpadů. Tentokrát se zmíníme o jejich dělení a zdrojích.

Po více než 18 miliardách kilometrů od domova opustila sonda Voyager-1 sluneční soustavu. Pokud její přístroje budou fungovat, vstoupí do mezihvězdného prostoru. Dlouhou životnost sondy, která putuje vesmírem již 35 let, umožnil izotop plutonia 238. Jaderný rozpad při štěpení jader uvolňuje teplo, které se přeměňuje na elektřinu potřebnou pro přístroje sondy. Odborníci se domnívají, že Voyager-1 bude zasílat údaje ještě dalších deset let.

Některé evropské země se ho nemohou nabažit. Norové o ně škemrají u sousedů. Dokonce přemýšlejí, že je budou dovážet ze Spojených států. O co jde? O smetí! O domovní odpad i pevný komunální odpad. Od Švédska až po Španělsko se inovátoři ve výrobě elektřiny učí, jak z odpadu získat energii. Tato iniciativa se nyní šíří i dále na západ a rozjíždí se i v Británii a USA.

Nakládání s jadernými odpady zahrnuje jejich zpracování, úpravu, skladování, ukládání a další činnosti podle Atomového zákona a podle předpisů Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Své slovo má i úřad Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Budeme se mu věnovat ve třech článcích – od historie radioaktivních odpadů až po jejich zpracování a ukládání. V prvním dílu minisérie se stručně zastavíme u historie a současnosti radioaktivních odpadů.

Otázky „Jak velké nebezpečí hrozí občanům od jaderné elektrárny?“, nebo „Mám se bát spadu z Fukušimy?“ slyšíme v našich médiích každou chvíli. Ale o tom, že existuje i přírodní radioaktivita, kterou má doma každý z nás, se už tolik nemluví. Ani o tom, že někteří naši spoluobčané dostávají největší „dávky“ ve vlastní ložnici. „Je smutné, že spousta lidí ani neví, že největší podíl ozáření ionizujícím zářením získáváme z přírody, z přírodního plynu radonu,“ napsal na úvodu svého článku pro 3pól finalista celostátní soutěže Expo Science Amavet 2013, soutěže vědecko-technických projektů středoškoláků pořádané Skupinou ČEZ, Ondřej Vodehnal. Spolu s Janem Kujanem se věnuje projektu „Radonový průzkum školských zařízení Pardubického kraje“.