Evropská kosmická agentura ESA oznámila výsledek výběru 4 kandidátů (ze 47 podaných návrhů) na středně velkou vědeckou kosmickou misi ESA se startem v období let 2020‑22. Vybrané družicové projekty pokrývají velmi odlišné obory vědeckého výzkumu, od výzkumu černých děr a projevů obecné relativity až k sondě s návratem vzorku materiálu z asteroidu nebo výzkumu planet obíhajících kolem vzdálených hvězd. Podle slov představitelů ESA byl zájem badatelských týmů o účast na projektech největší v historii výzkumu kosmu. Výzvu k podávání návrhů pro třetí střední vědeckou družici v rámci dlouhodobého vědeckého plánu „Kosmické vize 2015‑2025“ vypsala ESA 29. 7. 2010. Na přípravě jednoho z projektů se účastní i autor tohoto článku.

Událostí, při kterých dojde k úniku radioaktivity do životního prostředí, je velmi málo, ale mohou se stát – aktuální je aktuální příběh jaderné elektrárny Fukušima, kterou poškodila vlna cunami. Štěstí v neštěstí: ionizující záření je fenomén velmi snadno a velmi přesně měřitelný a proto víme, že stopy radioaktivity, které dorazily se vzdušnými masami až nad Česko, se jen těžko rozliší od našeho běžného přírodního radiačního pozadí. Důležité je být na každou eventualitu dobře připraven – vývojem moderních způsobů radiačního monitorování se zabývá Oddělení diagnostiky a radiační bezpečnosti Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.

Je časné ráno 26. dubna 1986. V 1.23 h ráno se ozývají dva výbuchy, které ničí reaktor 4. bloku jaderné elektrárny Černobyl. Výbuchy páry a vodíku a následný 10 dní trvající požár grafitového moderátoru uvolnil z aktivní zóny reaktoru do ovzduší cca 5 % celkového množství radioaktivního materiálu. Reaktor neměl ani tlakovou nádobu, ani ochrannou obálku. Aktivní zóna o průměru 11,8 metrů a výšce 7 metrů byla tvořena samostatnými kanály s palivem, které procházely blokem hořlavého grafitu sloužícího zde jako moderátor řetězové štěpné reakce.

Voda je skvělá látka – v tekuté formě ji můžeme pít, vodní pára nás nahřeje v sauně nebo nám roztočí turbínu, sněhové vločky potěší děti možností vytvořit sněhuláka, oko vědce za mikroskopem zase krásou, po ledu se můžeme klouzat. Klouzat? Čím to vlastně je, že se můžeme klouzat?

Všichni jsme se těšili na návštěvu Rezervace. Tatínek nám to sliboval už asi tři roky, celou tu dobu jsme ho otravovali tak moc, že radši vyběhal spoustu potvrzení, než abychom ho pořád, jak říkal, otravovali. Ale on to slíbil, tak jaké otravování.

Pavel Motal je skromný, nenápadný mladý muž. Skoro byste řekli, „šedý průměr“. Jak ale začne mluvit o tom, co dělá, zjistíte, že jeho zájmy by vystačily vyplnit život třem jiným klukům v jeho věku, že energie má na rozdávání a že se zabývá takovým tématem, nad kterým většině z nás zůstává rozum stát.