Astronomie

Co nejdokonalejší napodobení hvězdné oblohy optickými, mechanickými a elektronickými prostředky, to je planetárium. Bez ohledu na denní dobu a aktuální počasí jím můžeme v uzavřené místnosti simulovat většinu astronomických úkazů, jež jsou viditelné z libovolného místa na Zemi (mnohdy i děje a úkazy z minulosti nebo budoucnosti). Podobnou službu jakou astronomii poskytují planetária, poskytují biologům dobře fungující zoologické zahrady nebo botanikům arboreta či zahrady botanické.

Nad děním na Slunci již spousta pozorovatelů zlomila hůl. Maximum sluneční činnosti nastalo v roce 2001 a v současnosti se podle všech pravidel nachází na sestupné větvi jedenáctiletého cyklu. To znamená výrazný úbytek slunečních skvrn, celkové snížení aktivity. O to více překvapivé bylo to, co se dělo na Slunci počátkem listopadu. Na povrchu (odborně ve fotosféře) se objevila spousta slunečních skvrn, chladnějších míst povrchu, z nichž tři byly bez jakýchkoli problémů pozorovatelné pouhým okem.

Přestože by člověk mohl za dobrých podmínek pouhým okem pozorovat asi tři a půl tisíce hvězd, lze spatřit na noční obloze velkoměsta sotva čtyři sta. Příčinou je stále větší množství umělého světla.

Načervenalý kotouček planety Mars je pokaždé ozdobou noční oblohy. Podmínky k jeho sledování se ale mění a závisí především na geometrickém postavení Země, Marsu a Slunce. Kdy bude, pro nás – pozemšťany, nejlepší tuto planetu pozorovat?

S částicemi je to těžké. Dnešní standardní model jich zahrnuje již několik desítek, které podle téhož modelu lze sestavit z pouhých dvanácti opravdu elementárních částic: šesti leptonů, šesti kvarků. K elementárním částicím lze přiřadit i několik částic zprostředkujících interakce. Tento soubor částic dnes považujeme za dále nedělitelný.

Nejnovější pozorování provedená na Švédském slunečním dalekohledu (SST), který se nachází na kanárském ostrově La Palma, odhalila novou záhadu sluneční fyziky.