Reportáže, cestování

Puszta je typickým prvkem maďarské stepní krajiny jihovýchodně od Budapešti, na východ od Dunaje, po obou březích Tisy až k rumunským hranicím. Nejznámější a turisticky nejfrekventovanější je oblast Hortobágy puszta asi 150 km východně od Budapešti. Zatímco dnes tuto oblast „živí“ z velké části turistika, byly všechny puszty v Maďarsku životaschopné především díky rozptýlenému, extenzivnímu a přírodě blízkému obhospodařování, pastevectví i zpracování produktů z chovů ovcí, prasat i pro pusztu typického skotu.

V roce 1974 učinilo pár čínských rolníků největší archeologický objev 20. století. Ve snaze vykopat novou studnu  narazili v hloubce pěti metrů na obrovské množství keramických střepů. Přivolaní vědci začali postupně odhalovat něco neuvěřitelného: obrovské podzemní prostory se stovkami a stovkami soch... Jsou tu vojáci, lučištníci, koně, jezdci, vozy, akrobaté, hudebníci... Všichni tu jsou proto, aby doprovodili na poslední cestě do záhrobí svého vladaře. Hliněná armáda střeží hrobku čínského císaře Čchin Š-chuang Ti (Qin Shi Huang Di) (259 – 210 př. n. l.).  A není tu jen armáda. Císař si vzal s sebou do hrobu celý svůj dvůr věrně vyvedený ve vypálené hlíně.

Při průjezdu Německem sotva koho překvapí větrné elektrárny. Jen na dohled dálnice mezi Drážďany, Berlínem a Hamburgem jsou jich stovky. Ale čtyři z nich na vyvýšenině asi šest kilometrů jihovýchodně od centra Hamburku (GPS 53.5102247N, 10.0305803E) mne oproti jiným přece jen něčím zaujaly. Ta nápadná a zjevně umělá vyvýšenina v přímořské rovině kolem Hamburku až příliš připomínala umělý kopec, typický pro bývalé a nyní uzavřené skládky komunálních odpadů.

Těžko si představit větší kontrast, než jaký je mezi betonovým monolitem kubistického tvaru a příhradovou konstrukcí Eiffelovy věže. Nebo mezi ryze technickým zařízením sloužícím ke zkoumání nejvzdálenějších hlubin vesmíru a sakrální stavbou. A přece – prolnutí obou protikladů můžeme najít asi 30 km jihozápadně od Bonnu při návštěvě dvou navzájem nepříliš vzdálených a turisticky nepříliš navštěvovaných lokalit.

Máloco změní tvář krajiny víc než povrchová těžba surovin. Příkladem může být nejen území pod Krušnými horami, ale i v sousedním Německu oblast povrchové těžby hnědého uhlí a lignitu v regionu Dolní Lužice severně od Drážďan v trojúhelníku mezi městy Zittau (Žitava), Görlitz (Zhořelec) a obcí Lichterfeld. Svého vrcholu zde „budovatelské úsilí“ dosáhlo v době bývalé NDR, protože lignit a hnědé uhlí byly jedinou domácí energetickou surovinou. Krajina tu v minulých desetiletích „dostala zabrat“. Těžbě bylo obětováno asi sto obcí. Na plochách v rozměrech desítek čtverečních kilometrů, s objemem skrývky v milionech metrů krychlových a hloubkou jam povrchových dolů i přes 100 metrů, zmizel porost, řeky, obydlí, pole, lesy, komunikace. Nyní je třeba krajině vrátit, co se jí vzalo. Již nyní se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak měsíční krajina po ukončení těžby znovu získává původní tvář a jak lze některých technických pozůstatků po těžbě využít jako unikátních technických památek.

O tom, že Tycho Brahe (původním jménem Tyge Ottesen Brahe) přišel do Prahy pokračovat ve svých astronomických pozorováních na dvoře císaře Rudolfa II., se v Česku víceméně ví. I když – ruku na srdce – má na tom nejspíš velký podíl pamětnický a divácky znovu a znovu vděčně přijímaný film Císařův pekař a pekařův císař s nezapomenutelnou dvojrolí s Janem Werichem. Ale díky za něj. Podrobnější astronomův životopis uvedl Třípól v rubrice biografií http://www.3pol.cz/cz/rubriky/biografie/155-tycho-brahe.