Některé evropské země se ho nemohou nabažit. Norové o ně škemrají u sousedů. Dokonce přemýšlejí, že je budou dovážet ze Spojených států. O co jde? O smetí! O domovní odpad i pevný komunální odpad. Od Švédska až po Španělsko se inovátoři ve výrobě elektřiny učí, jak z odpadu získat energii. Tato iniciativa se nyní šíří i dále na západ a rozjíždí se i v Británii a USA.

Nakládání s jadernými odpady zahrnuje jejich zpracování, úpravu, skladování, ukládání a další činnosti podle Atomového zákona a podle předpisů Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Své slovo má i úřad Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Budeme se mu věnovat ve třech článcích – od historie radioaktivních odpadů až po jejich zpracování a ukládání. V prvním dílu minisérie se stručně zastavíme u historie a současnosti radioaktivních odpadů.

Otázky „Jak velké nebezpečí hrozí občanům od jaderné elektrárny?“, nebo „Mám se bát spadu z Fukušimy?“ slyšíme v našich médiích každou chvíli. Ale o tom, že existuje i přírodní radioaktivita, kterou má doma každý z nás, se už tolik nemluví. Ani o tom, že někteří naši spoluobčané dostávají největší „dávky“ ve vlastní ložnici. „Je smutné, že spousta lidí ani neví, že největší podíl ozáření ionizujícím zářením získáváme z přírody, z přírodního plynu radonu,“ napsal na úvodu svého článku pro 3pól finalista celostátní soutěže Expo Science Amavet 2013, soutěže vědecko-technických projektů středoškoláků pořádané Skupinou ČEZ, Ondřej Vodehnal. Spolu s Janem Kujanem se věnuje projektu „Radonový průzkum školských zařízení Pardubického kraje“.

Dánsko, i když samo jadernou energetiku neprovozuje, se může vbrzku stát jedním z největších světových exportérů uranu. Grónsko, autonomní součást Dánského království, požádalo parlament o souhlas s těžbou v Kvanefjeldu, jednom z největších uranových ložisek na světě. Uran je tam vedlejším produktem při těžbě dalších drahých a vzácných kovů, nezbytných mj. v současném elektrotechnickém průmyslu.

Historický model posledních 12 000 let upozorňuje na to, že ačkoliv jsou lidé přizpůsobiví, náš druh je zcela vydán na milost a nemilost klimatu. Homo sapiens se vyvinul v Africe asi před 200 000 lety, ale opustil tento kontinent až před 70 000 lety. Teprve potom začal náš předek kolonizovat Evropu, Asii, Australasii a nakonec obě Ameriky. Vzniká otázka, proč naši předkové zůstávali tak dlouho v Africe a co je nakonec přimělo ke stěhování.

První krok ke změně z rančerského volného života a jeho kočovné kultury v Severní Americe k uzavřeným hranicím znamenal obyčejný drát. Byl však málo efektivní a dobytek jej snadno prorazil. Počátky pokusů vyrobit něco podobného ostnatému drátu spadají do roku 1867, kdy si Lucien B. Smith ze státu Ohio nechal patentovat svoje řešení.