Někdy pro stromy nevidíme les. Obrovská čísla přesahují naše chápání. Je těžké si představit milion, o miliardě vůbec nemluvě. Omezit věci co do rozměrů, učinit skutečnějšími a bezprostřednějšími pomáhá jejich převedení na srozumitelná čísla. V roce 1990 se poprvé objevil návrh na symbolické zobrazení stavu světa, o dva roky později prezentovaný na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru: celá lidská populace je zmenšena tak, že tvoří jedinou globální vesnici o 100 lidech, jejichž skupiny podle různých hledisek však zůstávají v poměru podle reálného světa. Jak by taková vesnice vypadala? Žilo by v ní 60 lidí z Asie, 14 Afričanů, 13 lidí z obou Amerik, 12 Evropanů a 1 Australan či Novozélanďan. Bělochů by bylo 30. Pouhých 5 lidí by vlastnilo 32 % veškerého majetku a všech pět by bylo ze Spojených států. Z celé stovky všech vesničanů by 80 mělo podprůměrnou životní úroveň, 34 by neumělo číst, 50 by trpělo podvýživou, jen 7 by vlastnilo počítač a jen jeden by měl vysokoškolské vzdělání. Divná vesnice, že?

Všichni jsme asi někdy zaslechli hádanku: „Co je těžší, kilo peří, nebo kilo železa?“ a také jsme (snad také všichni) odpověděli, že obě stejně, protože kilogram jakékoliv látky váží stále kilogram. Pokusme se ale ukázat, že tato otázka nemá tak jednoduché řešení a lze na ni odpovědět několika způsoby. Pomůže nám simulace, vytvořená v programu Algodoo.

Začátkem května 2013 dosáhl experimentální letoun X-51A waverider nad Tichým oceánem rychlosti větší než 6 116 km/h, tedy 5,1 Ma. Charlie Brink, manažer programu v Air Force Research Laboratory, řekl: „Byl to naprostý úspěch. Myslím, že všechno, co jsme se z vývoje X-51A waverider naučili, bude sloužit jako základ pro budoucí výzkum hypersonických letadel a v neposlední řadě pro praktické využívání nadzvukového letu.”

Lidé obávající se radioaktivity by si měli vybírat oblasti s minimální radioaktivitou místních hornin. Umístění jaderných zařízení přitom nemusejí brát v úvahu – tak zní hlavní závěr práce Středoškolské odborné činnosti Jakuba Smrčka z Gymnázia Na Pražačce. Jakub zpracoval výsledky svých měření z okolí Jaderné elektrárny Temelín, uhelné Elektrárny Ledvice a Teplárny Třebíč. K výběru svého tématu říká: „Žijeme v době, kdy se o jaderných elektrárnách a s nimi spojeném ionizujícím záření relativně často diskutuje. Jako jeden z argumentů proti provozu jaderných zařízení často zaznívá tvrzení, že v jejich okolí dochází k nárůstu ozáření obyvatelstva. Proto jsem chtěl měření v okolí jaderného zařízení provést sám a porovnat ho s měřením na vzdálené lokalitě. Doufám, že má práce přispěje k vědečtějšímu a fakty podloženějšímu přístupu k problematice jaderné energetiky.“

Emise přírodního vodíku začalo studovat francouzské výzkumné centrum IFP Energies Nouvelles (IFPEN) v Rueil-Malmaison. Objev přírodního vodíku (H₂) vyvěrajícího ze dna moří pochází již ze sedmdesátých let. Ukázalo se, že vývěry H₂ jsou překvapivě časté, a to nejen v moři. Úkolem výzkumného projektu je zjistit, zda by se daly energeticky využít.

Nad vesnicí Únětice na severním okraji Prahy odkryl koncem 19. století amatérský archeolog a lékař Čeněk Rýzner dvě pohřebiště. Odborná archeologická i laická veřejnost byla unesena pohledem na vysoce vyspělou kulturu, která se nakonec ukázala být charakteristickou pro velkou část střední Evropy starší doby bronzové. Označení „únětická kultura“ se stalo světově známým. Odkud však pochází měď, kterou únětická kultura tak mistrně zpracovávala?