Jaderná fyzika a energetika

I když je radioaktivita nedílnou součástí našeho životního prostředí, pro mnoho lidí je stále strašákem. Možná proto, že většina z nás nemá možnost ji změřit či porovnat s vlastní zkušeností. U horkých kamen poznáme, že jsou horká, ale radioaktivitu bez speciálních přístrojů nezjistíme. I ve školní výuce je radioaktivitě věnováno málo prostoru, a proto má většina lidí z radioaktivity – jako ze všeho neznámého – obavy. Ty jsou navíc umocňovány informacemi o jaderných haváriích či důsledcích ozáření. Někteří „podnikatelé“ dokonce strach z radioaktivity vyvolávají cíleně a nabízejí „zázračné” přístroje, které kupujícího před zářením údajně ochrání.

Vážně míněný výzkum termojaderné fúze zahájily po 2. světové válce vítězné mocnosti: Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy. V Sovětském svazu soukromník neupekl chleba, natož termojadernou fúzi, takže pro fúzní podnikatele zbývaly USA a SK. První a na dlouhou dobu poslední odvážlivec se objevil ve Spojených státech na počátku 80. let. A nebyl to podnikatel ledajaký. Bob Guccione vydával časopis pro pány Penthouse, bydlel v přepychovém bytě na Manhattanu a na odhalené hrudi se mu houpal masivní zlatý řetěz. Poněkud zvláštní obraz sponzora jaderné fyziky, že?

Nebojte se, neprodělala jsem klinickou smrt a nebudu líčit zážitky z říše mrtvých. Tam, kde jsem byla – v podzemní geologické laboratoři pro výzkum ukládání vysokoaktivních odpadů – je naopak velmi živo.

Sklad na použité jaderné palivo je běžná věc, fungující v každé jaderné elektrárně. Některé jsou „mokré“, to znamená, že radioaktivní palivo se skladuje pod stínicí vrstvou vody. Většina je „suchých“, kdy obalové kontejnery s uskladněným použitým palivem stojí v areálu elektrárny buď volně, nebo ve speciálních halách – skladech. Takové jsou i v našich českých jaderných elektrárnách.

Letošní červen přinesl zdravotní krizi v Německu způsobenou nebezpečným kmenem bakterie Escherichia Coli. V současné globalizované civilizaci, kdy různé potraviny cestují od místa pěstování do místa spotřeby tisíce kilometrů, je mnohdy obtížné uhlídat jejich zdravotní nezávadnost, a to i navzdory všem hygienickým opatřením a testům.

Událostí, při kterých dojde k úniku radioaktivity do životního prostředí, je velmi málo, ale mohou se stát – aktuální je aktuální příběh jaderné elektrárny Fukušima, kterou poškodila vlna cunami. Štěstí v neštěstí: ionizující záření je fenomén velmi snadno a velmi přesně měřitelný a proto víme, že stopy radioaktivity, které dorazily se vzdušnými masami až nad Česko, se jen těžko rozliší od našeho běžného přírodního radiačního pozadí. Důležité je být na každou eventualitu dobře připraven – vývojem moderních způsobů radiačního monitorování se zabývá Oddělení diagnostiky a radiační bezpečnosti Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.