Medicína a přírodověda

Čínští vědci se snaží zvýšit sněhové srážky v oblasti, která je 3 × větší než Španělsko. Cílem je získat další vodu potřebnou v boji proti obdobím sucha a na pomoc zemědělství. Pokud se projekt podaří, bude to mít velké dopady. Je založen na staré známé metodě vystřelování částeček jodidu stříbrného do mraků (cloud seeding), aby mraky uvolnily svou vlhkost ve formě sněhových nebo dešťových srážek. Pro účely „očkování mraků“ se budou používat hořáky umísťované na úpatí hřebenů hor Tibetské náhorní plošiny, aby vytvářely silný tah horkého vzduchu vzhůru, který vynese částice jodidu stříbrného do mraků, kde by měly přispět k tvorbě ledových krystalků a k jejich přeměně ve sněžení. Vědci se domnívají, že to pomůže zvýšit roční průtok vody v řekách na množství až 10 trilionů litrů. Byl by to velký přínos pro výrobu potravin, která je dnes v důsledku sucha nebo záplav o 20 milionů tun za rok nižší než dříve. V současné době je v provozu již na 500 hořáků. Každý z nich stojí 8 000 dolarů. Jejich konečný počet má dosáhnout až desítek tisíc kusů.

"Každý, kdo tvrdí, že sacharin poškozuje zdraví, je idiot," řekl Theodore Roosevelt, 26. prezident USA. Jak to je? Je nejstarší umělé sladidlo: požehnáním nebo prokletím?

Palmový olej je symbolem destrukce životního prostředí. Je obsažen v potravinách a kosmetice a jeho zvýšená spotřeba ničí deštné pralesy a ohrožuje zvířecí druhy, například orangutany. Trápí vás to, a proto studujete složení produktů a nekupujete je? Pak vězte, že problém není ve vaší kuchyni nebo v koupelně, ale v automobilech. Polovina palmového oleje dováženého do EU je přeměňována na bionaftu a přidávaná do konvenčních paliv k pohonu osobních a nákladních automobilů. Tento pošetilý pokus získávat „zelená“ paliva ve skutečnosti ztrojnásobuje emise uhlíku, místo aby je snižoval. Navíc je tato praxe dotována Evropskou unií, takže daňoví poplatníci pomáhají ničit pralesy a urychlují změnu klimatu.

K výrazným rysům lidské psychiky patří existence a vnímání osobního teritoria a privátních, neviditelných obranných zón (osobních bublin). V odlišných kulturách jsou jejich rozměry různé, liší se také ve větším městě (např. v prostředcích hromadné dopravy!) a na venkově, anebo při výkonu některých povolání (lékaři a jiní zdravotníci, učitelé, trenéři a další profese). Vzdálenost mezi lidmi, kterou komunikující subjekty oboustranně zaujímají, vnímáme velmi intenzívně a usuzujeme podle ní na jejich vzájemný vztah. Zájem o prostorové chování lidí v komunikační a sociální interakci jako jednoho druhu neverbální komunikace (mezi další patří mimika - pohyby obličeje, kinezika - pohyby celého těla, gestika - pohyby rukou, haptika - dotyk, posturika - postoj celého těla, chronemika - nakládání s časem a oční kontakt) vedl v roce 1966 amerického antropologa Edwarda T. Halla k zavedení pojmu "proxemika" (vyjádření vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty zaujímají) a vypracování jejích teoretických základů.

Píše se rok 1932 a Richard Gill pozoruje v amazonském pralese Indiána z kmene Canelo, jak odebírá z ohniště kotlík, z něhož odchází pára. Obsah v kotlíku se vařil na mírném ohni po dobu několika dní a nyní je hotov. Indián vzal tenký šíp a namočil jeho špičku do černé pasty, která se na něj hned přilepila. Bylo to poprvé, ale ne naposledy, kdy byl Gill svědkem tohoto rituálu.

Bílý jed, i tak můžeme nazývat jednoho z největších škůdců lidského zdraví 20. a 21. století – rafinovaný bílý cukr (sacharózu). O rafinovaném cukru a jeho dopadech na organizmus byla již napsána řada článků. Ale jak souvisí se severoamerickými indiány? Právě vznik obliby sladit cukrem, spolu s dalšími faktory, které přináší západní civilizace, může totiž za rozvoj řady metabolických onemocnění. Kmen indiánů Pima v tomto směru slouží jako učebnicový příklad, ke změně jeho civilizačních návyků došlo totiž nedávno a během relativně krátkého časového úseku. V polovině 20. století se na základě porovnávacích studií zjistilo, že obyvatelé tohoto kmene mají nejvyšší incidenci a prevalenci vzniku obezity a diabetu mellitu 2. typu, tzv. na inzulínu nezávislého diabetu mellitu (NIDDM, non-insuline dependent diabetes mellitus), na světě. Ale proč právě Indiáni kmene Pima? A proč mají původní obyvatelé Severní i Jižní Ameriky obecně vyšší pravděpodobnost rozvoje těchto onemocnění než kavkazská populace? Tyto a řada dalších otázek položily před více než 50 lety základy pro dlouhodobý výzkum prevence a léčby obezity a diabetu a umetly cestu pro poznání těchto nemocí tak, jak je známe dnes.