Medicína a přírodověda

Ve škole se učíme, že ropa a zemní plyn jsou pozůstatky pravěkých organizmů, podobně jako uhlí je pozůstatkem pravěkých rostlin. Teorii, že mohou vznikat i abioticky, potvrdili nedávno experimentálně Anton Kolesnikov, & a Alexander F. Goncharov z Carnegie Institutu z Washingtonu a Vladimir G. Kutcherov z Královského institutu technologie ve Stockholmu.

Jedním s nejsledovanějších a nejdiskutovanějších plynů v atmosféře je v současné době oxid uhličitý. Je jedním z tzv. skleníkových plynů, který naše technická civilizace produkuje v hojné míře, a který může přispívat ke zvýšení teploty na Zemi. Proto je velmi důležité co nejpřesněji určit vývoj jeho množství v atmosféře.

Snaha lidstva vytvořit umělého člověka k obrazu svému není ničím novým. Příklady jsou nasnadě od pražského Golema přes Čapkovy RUR až po moderní kopii člověka nadanou umělou inteligencí, schopnou přežít v podmínkách, kde by člověk z masa kostí neobstál ani vteřinu. V současné době tato odvěká touha lidí získala konkrétní podobu dalšího seriózního projektu, jehož ambicí je vdechnout život „virtuálnímu člověku“, tedy jeho fyziologickému modelu. Duší Biotického člověka je speciální počítačový model.

Rekultivacemi společnost prokazuje svou schopnost využít přírodní zdroje a přitom dalším generacím zachovat pestrou a obyvatelnou krajinu. Do obnovy krajiny po těžbě uhlí se od počátku 90. let investovalo z veřejných i soukromých zdrojů více než 51 miliard korun. Jen na území severočeské hnědouhelné pánve – dnes spíše nově zvané Mostecká pánev – byla v letech 1950-1999 dokončena rekultivace na ploše 9 570 hektarů, z toho na 4 480 ha tzv. zemědělskými rekultivacemi, na 4 591 ha rekultivacemi lesnickými, na 200 ha rekultivacemi hydrologickými a na 782 ha tzv. ostatními rekultivacemi. Ne vždy však rekultivace probíhají z hlediska přírodních zákonů optimálně. Dobrým příkladem a šancí pro budoucnost je využití tzv. rekultivace přírodě blízké.

René Descartes si v 17. století buňku, resp. organizmus, představoval jako mechanický stroj, kde do sebe zapadají jednotlivá ozubená kolečka a systém páček a převodů je poháněn malinkými motorky. Tato podoba zůstala naštěstí jen historickým milníkem v poznávání živé přírody.

Jaderná elektrárna není jen mrtvá konstrukce ze železa a betonu určená k výrobě elektrické energie, ale velmi živý celek. Kromě lidí zde vegetuje spousta živých organizmů, které jsou někdy vítanými spolupracovníky, jindy působí potíže. Jejich přirozeným prostředím je především voda. Slovy klasika - voda je materiál, bez kterého není života. V elektrárně ji najdeme všude.