Rubriky

Následující scénu známe asi všichni. Odehrává se v nesčetném množství seriálů i filmů, uveďme například seriál Specialisté na vraždy. Seriózně se tvářící vyšetřovatel či policejní psycholog, případně psychiatr, přikročí k mrtvole znásilněné dívky, prohlédne si stopy po škrcení, odříznutý prs a umělecky naaranžovanou rudou růži a s vědoucím výrazem pronese: „Pachatelem je bílý muž ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety, jedináček, vychovávaný hyperprotektivní matkou, v dětství se pomočoval a trhal mouchám nožičky, žije osaměle, je kultivovaný a inteligentní a toto není jeho první vražda.”

Ve sdělovacích prostředcích se čas od času objeví zpráva o anonymních telefonátech oznamujících uložení bomby v nějakém objektu. Kriminalistům se původce takových telefonátů daří najít nejrůznějšími metodami. Lze například zjistit telefonní číslo nebo místo, ze kterého se volalo, ale lze také analyzovat hlas volajícího. Jak je možné poznat původce anonymních telefonátů na základě jeho hlasu?

Smích, pláč, nenávist, láska, závist, ostych... ano, to jsou emoce a ještě desítky dalších libých, či nelibých nebo neutrálních pocitů, prožitků. Největší škálu různých emocí může ve svém vědomí vyprodukovat člověk, ale není jedinou bytostí mající emoce. Strach, bolest, radost – to zná i váš pes či kočka.

Známe to všichni. V období dlouhých zimních dnů pociťujeme určitou sklíčenost, úzkost, tíseň a oddělení od světa. Před bouřkou jsme naopak napjatí a dusno nechává naše nervy stále pevně nataženy. V parných letních dnech slunce přivádí tělo až k malátnosti při vedrech. Stále častěji a stále více lidí si tak pokládá otázku, proč máme vlastně tyto pocity? A můžeme se rozmarům počasí vůbec nějak bránit?

Můj dům, můj hrad, říká se. A lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Zkrátka komu by se chtělo zbourat svůj kozí chlívek jenom proto, že mu soused nabídl k přebývání stáj?

Touží-li si líný a bohatý cizinec prohlédnout památky té naší krásné stověžaté Prahy, stačí mu jen vlézt do obskurního autobusku s nápisem sights nebo něco v tom smyslu. Touží-li líný a alespoň trochu bohatý obyvatel toho stověžatého města mít od turistů a autobusů aspoň na chvíli pokoj, může vlastně udělat skoro totéž: sedne prostě na vlak, projede se až kýčovitě krásnou přírodou podél tiché řeky, ten méně líný se třeba i vykoupe, ctitel velikosti lidského ducha může obdivovat unikátní železnici s viadukty a tunely, a za pár hodin je zase v Praze, aniž by – s výjimkou jednoho nutného přestupu a případných koupacích či občerstvovacích intermezz – musel opustit vlak. Umožňuje mu to vynález zvaný Posázavský pacifik.